....a ticho promluvilo.

Vždyť je to v pohodě. Ne, to vůbec nevadí, že se ke mě chováš jako ke kusu hadru. Je v pořádku že za tebe jako žena platím, vždyť máme emancipaci. Však já jsem si tu facku vlastně zasloužila....Leda hovno. 

Psychologická klinika Eset, Praha, 3.dubna 2015

S mírně narůstající nervozitou procházím těžkou železnou branou, která se jen ztěžka odsouvá ze svých zapadlých kolejí, vlastně paradoxně stejně jako se to děje u lidských vztahů-profesionálové každých coulem, zasměju se a můj krok zarazí změt šipek, které se snaží návštěvníky navigovat do různých oddělení těchto rádobyspasitelů s vysokoškolským titulem. Soudě dle honosnosti areálu se práce s bolavými dušemi více než vyplácí, ono taky asi opravdu existuje spousta lidí, kteří by za větu: "já nejsem blázen, mám to na papíře" dali nevímco. 

Já blázen jsem, ačkoliv dnes jsem tu kvůli vědeckému experimentu, na který jsem náhodou narazila v časopise Psychologie(ano, někdo i tohle čte). A vlastně víc než nervozita, narůstá moje zvědavost, o co tady jako vlastně jde. 

Mého zmateného pobíhání si všímá vrátný, prohodíme pár vět a už mě vede do nejzazší budovy, kde již na chodbě čeká hlouček respondentů, složený převážně ze znuděných studentů flokajících po sobě žvejkačkama a hrajícími Angry birds nebo podobnou kravinu na Iphonech, zbytek osazenstva tvoří skupina chlapíků dělnické třídy, kteří si za účast na výzkumu přišli pro snadně vydělané pětikilo. Vlastně je to docela dobrej deal za hodinku posezení a pokecu.

Uvedou nás do místnosti, která je rozdělena jakýmsi tlustým těžkým závěsem, nasadí sluchátka a nechaj nás bejt. Zmateně se rozhlížíme,když tu úplně zhasnou světla a já zůstanu jen sama se sebou. Sama se sebou a svým vlastním svědomím. 

Do uší mi hraje příjemná hudba, kterou po chvíli vystřídá rozhovor:

"Já jsem vlastně vždycky po ránu taková jako dost umazlená."

"Hm, no tak to já zase jako moc ne, respektive se takhle nemazlím vůbec."

"Fakt? No tak to je hodně blbý, a takový smutný ne? 

"Já se totiž mazlím jenom s lidma, který mám doopravdy rád..." 

Který následuje druhý:

"Hele Kláro, můžu se tě na něco zeptat?"

"No?"

"Už tě někdy chlap při sexu poplival?"

"Cože???"

"No jako poplival, tak různě..na záda a do obličeje..."

"Tak to fakt ne...."

"Když on má rád porno, víš jak...."

A další : 

"Tak jako máš s ním dvě děti že? "

"Dala jsem mu dvě krásné zdravé děti, vlastně všecko co chtěl- zázemí, rodinu, lásku, pohodu. Já už opravdu nevím, jak mu být lepší ženou. Peru, vařím, starám se o sebe i o děti, spím s ním, cestuju, podporuju ho v každém jeho snu...A on mi ani neuvaří čaj, když je mi blbě. Jo, a víš jak mě nazývá běžně i před známými? 

"???"

"*Pi*o, krávo, blbko, trubko...a takhle bych mohla pokračovat donekonečna...." 

"...."

a taky:

"Já už dál prostě nemůžu. Tři měsíce je klid, a po třech měsících není dva dny doma a volají mi jeho kamarádi, ať si ho přijdu vyzvednout tam a tam, že tam spí."

"Tak to je jako ještě docela přijatelné, když se napije a hned usne, tak aspoň nenapáchá tolik škody, ne?"

"ON mezitím stihne poblít kámošovi boty, je arogantní a nepříjemnej na všechny ostatní okolo, samozřejmě včetně mě..no a já nemůžu jíst, nemůžu ani spát a nemůžu vlastně vůbec nic...."

A dost. 

Strhávám sluchátka a začnu křičet. Křičím, jako by mě neměl slyšet nikdo - a přitom by to měli slyšet všichni.Ne, vlastně nekřičím. Řvu. Řvu za všechny ženy a muže, kteří se krčí před pravdou stejně jako když byli dětmi a dostali výprask za to, že si počůrali nové kalhoty. Řvu za ty, kteří ještě nepochopili, že úcta a respekt jsou zadarmo. A taky sama za sebe, protože obě pozice jsou mi bytostně známé.

Můj řev přechází volně do slz, které jsou nezastavitelné, a nesouvislý zvuk, vycházející z mého hrdla- hodně nepodobném mému hlasu- ztrácí na síle, až zcela vymizí a náhle se rozsvítí světla. Jsem v místnosti sama a přede mnou je jen ten těžký závěs, a asistentka, která si horlivě něco zapisuje a usmívá se. Přijde ke mě, a podává mi kapesník : "Vedla jste si výborně, slečno, vlastně skvěle.Děkuji."

"O co vlastně šlo?"

"Tenhle experiment vás měl přivést až do samých hlubin duše - vašeho Já, nevědomí, které po celý váš život a vlastně i spoustu životů předtím nasává situace, nálady a vjemy zvenčí- a uchovává je hluboko, tam, kam si většina lidí za celý život nesáhne ani jednou. Vidíte, a vy hned napoprvé. A docela s úspěchem."

Asistentka odhrne závěs, za kterým sedí shrbený muž s mírně nazrzlými vousy. Nemůžu si pomoct, ale je mi nějaký povědomý. 

"Alane?" 

.............