A svítá. A v tramvajích....

...nejen lidi postávaj. Opírám hlavu o sklo, které se se mnou dělí o pohled do vnitřních světů lidí, kteří vůbec netuší, že se jim v danou chvíli koukám do duše.

Měla pocit, jakoby žila v bublině, která je neprůstřelná. Bulletproof ochrana, která nepropouští vůbec nic zvenku. Zato vevnitř, tam se děly věci. 

Pod paží držela láhev vína. Uvědomovala si jednu z nejkrásnějších lží, které si lidé dopřávají- totiž že určitá značka vyjadřuje kvalitu jejich života. Značka vína, oblečení, drahých aut, hodinek. A říkala si, jaká je škoda,že vnitřní sebeuvědomení nemůže nikdy získat žádnou nálepku. 

Do včerejška ji bylo vlastně všechno jedno. Odkrajovala z času tak, jako každý z vás. Protože kdo žije v nevědomí, nemusí přemýšlet. A sama se přesvědčila o tom, že i z téhle letargie je možno se vzbudit velice rychle. Bohužel ne vždy něžným pohlazením,nebo přesvědčením o marnosti svého vlastního bytí.

Před pár hodinami byla ještě dívkou, která měla před sebou to všechno o čem kdy snila. A co to vlastně bylo? Ta přání nebyla nijak nepodobná těm,které se vám právě honí hlavou. 

Rodina. Láska. Úspěch. To vědomí, že její bytí nebylo zbytečné. A vlastně taky chtěla napsat knihu. Knihu o tom, kdo je,co by chtěla předat dalším generacím. Těm dětem,pro které bude Rubicova kostka už navždy jen retro vzpomínkou na lidi, které je zplodili. Vlastní neziskovka. Pocit, který je k nezaplacení. Byla přesvědčená, že ten impuls jednou přijde sám, stejně jako samozřejmost, se kterou  přijímáme věci,které by samozřejmostí být neměly.

Sedí v tramvaji a zírá na papír který ji pohřbil všechny sny. A jak ho tak drží, uvědomuje si strukturu, která se ji proplétá mezi prsty. Najednou to není jen kus papíru. Je to její osobní Bůh, ten v kterého nikdy nevěřila. Ten který ji řekl, že ji zbývá posledních čtyřicetosm hodin. 

Slzy, které se ji tlačí do očí, nedokáže poslat zpět. Vlastně si poprvé v životě uvědomí, že pláč je přirozený. Že tou přirozeností je i smích, který se ji dral na rty kdykoliv, kdy ji něco pobavilo a ona jej zatlačovala proto, že se to přece nehodí. 

Uvědomuje si klec. Život který se zdál nekonečný je najednou zkrácený na díl,který se podobá chvílím, které strávila na Facebooku. V konverzacích s lidmi, kterým ani nedokáže říct, že se blíží její konec. Vlastně ne že by nedokázala. Ona ani nechce.

Největší paradox cítí v tom, že vlastně vůbec nemyslí na sebe. Teď by měl být ten moment,kdy vyběhne z tramvaje,stopne prvního taxíka a zamíří někam,kde se celý život chtěla podívat. Kde dřív hlásala- až tohle uvidím, klidně zemřu. Myslí na ty lidi okolo.Na ty, kteří se stejně jako ona nechávají svázat bizarnostmi. Lidmi kolem sebe. A jediné co chce, je vyřvat na celé kolo - tak se kurva proberte. 

A nejvíc myslí na své milované. Na tu půlku, která slepě důvěřuje v to stejné, v co dřív věřila ona. V nekonečno.

Jsem tu proto, abych za tuto dívku napsala vzkaz. Vzkaz těm všem,kteří stále nepochopili, že čas je relativní. A nejrelativnější je ten, který nám byl dán. 

Vy,kteří si nejste jisti v lásku svého partnera-odejdětě. Vy,kteří nedokážetě říct - miluji tě.

Běžte a udělejte to. Vy, co se trápíte v zaměstnání,které vás nebaví -změňte jej. Vy, kteří nedokážete odpustit- zkuste to. Když už ne pro sebe, tak pro tu dívku, které zbývá tak málo času. 

V moment kdy tohle píšu, vzpomínám na moment,který mě přesvědčil o zbytečnosti domněnek.O různých hrách,které hrajeme aniž bychom si to uvědomili. V ženském světě je to většinou hraný nezájem o milovanou osobu. Ať bojuje. Ať jedná. Já jsem přece žena,musím být dobývána. 

No, takhle to úplně nefunguje. Víte jak to funguje? Bojujte.Bojujte za své místo na světě.

Nikdy nevíte, kdy bude pozdě.