A byla na pláži. A sněžilo....

Když slunce bylo chladné a vítr tlumil můj pocit svobody, kdy sníh hrál duhovými barvami a ráno vycházel měsíc. Tehdy jsem vznikl. Já, Příběh.

Seděla na zídce pod hradem Špilberkem. Foukal vítr, a začínalo drobně sněžit. Ve vzduchu byla cítit zima a kolemjdoucí pejskaři nad ní kroutili hlavami. " I don´t care" - myslela si, představujíc si nad svojí hlavou komixovou bublinu, která to za ní vykřičí do světa. Aby se nemusela unavovat tím, že nasadí nepřítomný výraz, raději se otočila k výhledu na Brno. Necítila chlad, necítila vlastně vůbec nic.  Počasí hrálo svoji nikdy nekončící symfonii- a ona v mysli bloudila ve starém, skoro zrnitém filmu.

Psal se rok 2012 - a ona věděla, že něco musí být jinak. Neměla už sílu řešit pořád stejné lidi, stejné situace, vidět ty stejné ksichty - při pohledu na svého partnera už pomalu propadala beznaději. Roky života strávené po jeho boku z ní udělaly živoucí mrtvolu - neschopnou citu, ani vášně. Společně strávené chvíle by se daly počítat na prstech jedné ruky - a ty se ještě omezovaly na pravidelné návštěvy supermarketu k doplnění lednice. 

Zavřela oči, a viděla sebe. Stály s kamarádkou na letišti, s velkými kufry, a bezmocně bloudily očima po tabuli, která ohlašovala přílety a odlety letadel, a marně se snažily najít svůj let. A najednou, na tom přeplněném letišti ucítila, že ji někdo sleduje. Rozhlédla se kolem, a uviděla kluka, který ji pozoroval pohledem lovce. Oplatila mu to nezúčastněným výrazem, a dál hledala ty důležité čísla, protože do odletu zbývalo jen pár desítek minut.

"Neletíš náhodou taky na Ostrov?" Očima zabloudila po kamarádce, která se už s neznámým dala vesele do řeči. "Náhodou jo"...

Slova kolem ní plynuly, a ona se topila. Několik desítek vteřin lapala po dechu, snažíc se z té hloubky dostat ven. Nahoru, ke vzduchu.

"Let, číslo 21582 v 18 hodin, je na gate 21 připraven k odletu..."

Konečně. Venku. Než se vzpamatovala z přemíry životodárného kyslíku, který ji znova dostal do reality, už vedle ní stál a něco držela v ruce. Jen němě sledovala, jak se vzdaluje. Mizel pryč, a ten oceán si bral s sebou.

Seděla na posteli v hotelovém pokoji, a v ruce držela papírek s číslem. To číslo, bylo jejím kódem. Jejím, a jeho. Zavolala.

Seděli na pláži. A sněžilo. Sněžilo, foukal vítr, a zároveň byla bouřka. Sněžilo v ní, foukalo okolo,a v něm byla bouřka.

Když si ji bral, všechno se v ní smíchalo. Cítila chvíli, kdy byla dívkou, ženou, bojovnicí, nevěstkou, pannou i děvkou, matkou i dcerou. Viděla slunce, a cítila chlad. Oheň si pohrával s ní celou, on bojoval s umrznutím. Byla jeho Múzou, on byl jejím učitelem. A oba věděli, že jsou tím druhým.

Zapípání hodinek ji vrátilo do reality. Zdvihl se vítr. Podívala se na čas, a byla klidná. Věděla, že teď už může. Naposledy se rozhlídla kolem, a věděla, jak moc jej milovala. Jak moc milovala Brno.

A bylo ticho.

21. prosince 2012.