Zápisky sluníčkového aktivisty

Začíná mě čím dál víc štvát, jak jsou lidé v naší republice netolerantní. Jak se chováme k ubohým ženám a dětem, kterým se po strastiplné cestě podařilo dorazit do naší republiky.

Sledoval jsem, jak brutálně zasahují policisté, kterým tolik vadí, že uprchlíci projevili svůj názor a požadovali svobodu a přemístění do Makouska. Vůbec nechápu, proč jim vzali telefony a peníze. Máme přeci demokracii, a svoboda projevu patří hned mezi ty základní!

Myslím že vím o co jde. Máme tu totiž strašně špatné zákony a nevíme jak to udělat, aby se tu našim hostům, jak správně řekl pan Zobanec, líbilo.

V Makousku už na ně čekají jejich rodiny, dávno mají zajištěná pracovní místa a teď takové zdržení. Divím se, že Makouská vláda ještě neposlala diplomatickou nótu těm našim ustrašencům, protože to pro ně musí mít jistě dalekosáhlé dopady na jejich hospodářský růst. Já bych na jejich místě určitě neváhal.

Rozhodl jsem se, že přispěji svou troškou do mlýna a za pomoci dalších normálních lidí předvedeme těm xenofobním, nacistickým rasistům, že opravdu jsme schopni pro tyto uprchlíky něco udělat a to minimálně v morální rovině. Ne jako ten zbabělý zbytek národa, který to nechápe a doufám, že snad jen z nevědomosti dělá demonstrace proti jejich přijetí a píše hloupé blogy plné hoaxů o špatném chování těch nešťastných lidí. Moje myšlenka se jistě bude šířit jako vlnka ve vodě, když do rybníka vhodíte kámen.

Jejich argumentace je prostě směšná. Prý nějaké rozbité branky a trochu skla. No a jak by se asi líbilo jim, kdyby chtěli jít za svou rodinou do Bimbabwe a v Reni by je zavřeli, do nějakých táborů, že prý je dál nepustí, protože nemají doklady. Copak se jim nikdy nestalo, že by prostě doklady zapomněli doma?

Musí to být strašné, jídlo takové, že se prý vůbec nedá pozřít a cestovní útrapy jim natolik poškodili paměť, že se občas spletou, z které že to země pocházejí.

Jak to mají ty maminky s dětmi dělat? A to se už vůbec nebavím o těch několika podvyživených mladících v roztrhaných hadrech, s bříškem nafouklým hladem, které s sebou maminky vzali, aby je cestou trochu ochránili.

Vůbec se nedivím, že jim občas trošku ujedou nervy a rozbijí nějakou sklenici, či co. A oni na ně hned těžkooděnce, policii a vrtulníky. Asi bych v takovém případě také začal vyhrožovat nějakým sebepoškozením, či sebevraždou.

Co mě ale zaujalo, tak někteří se rozhodli prý držet za dodržování lidských práv hladovku. Pravda, začli po obědě a v šest večer ji na pár hodin přerušili, ale přeci jen mi vnukli myšlenku, která  určitě otevře oči i těm nejzarytějším xenofobům.

Je to totiž hodně složité, já osobně si žádného domů vzít nemůžu, i když jsem podepsal, že "solidaritu s # uprchlíky přijímám", protože když jsem se ptal rodičů u kterých bydlím, jestli bychom si jednu rodinu nemohli vzít domů, tak se na mě dívali jako na blázna a říkali, že takové hlouposti ať si praktikuju, až budu sám vydělávat. Celkem mě to naštvalo, protože máme velký byt 2+1. Asi z domu odejdu a hned jak mě vezmou do některé z neziskovek za slušný plat, tak jim všem ukážu.

Ale teď už konečně vím jak na to. Vyrazil jsem do té skvělé kavárny U tří oháněk, kde jsou ti bezvadní lidé, kteří patřili k těm hned prvním co udělali fotku, že přijímají solidaritu s uprchlíky.

Když jsem tam dorazil, tak mě sice trochu zarazilo, že nikdo z nich ještě doma žádnou africkou maminku s dětmi nemá, ale hodně je jich na tom podobně jako já. Buď ještě studují, nebo mají jen tak malé domečky na kraji města, že by nemohli uprchlíkům opravdu účinně pomoci. Vysvětlili mi, že postačí pokud jim pomůže stát, ten má peněz dost a jen musíme překonat ten nepochopitelný odpor několika desítek odpůrců, kterých je sice málo, ale strašlivě se ozývají v našich médiích, které jim dávají nepochopitelně mnoho prostoru.

Když jsem jim předložil svůj plán, tak byli tak překvapení, že několik minut bylo úplné ticho, než jim to došlo.

" Tý vole", povídá nakonec jeden, "tak tohle těm rasistům zláme vaz". Strašně sympatická majitelka mi hned uvařila čaj z lístků jitrocele a celé odpoledne jsme upřesňovali, jak ten plán provedeme. Nakonec byl začátek určen na 18. srpna. Museli jsme ještě připravit nějaké transparenty a vytvořit přesný časový harmonogram.

Konečně nastal onen kýžený okamžik. Přesně v 9:00 jsme se shromáždili na hlavním náměstí u kašny. 

Nad námi vlál velký transparent s nápisem " V RÁMCI SOLIDARITY S UPRCHLÍKY DRŽÍME ŠTAFETOVOU HLADOVKU!"

Kolem jsme rozložili další panely s nápisy : "HLADEM K SOLIDARITĚ", "VLÁDO! TRÁPENÍM UPRCHLÍKU TRÁPÍTE VLASTNÍ LID!", "SOJOVÉ KLÍČKY NEJEN PRO VYVOLENÉ", " U TŘÍ VOHÁNĚK MILUJE UPRCHLÍKY. OTEVŘENO DENNĚ OD 9-18 HOD." a ještě pár obyčejnějších týkajících se odmítání xenofobních názorů.

Dostalo se mi té pocty, že jako autorovi tohoto nápadu jsem mohl začít hladovku držet první. Posadil jsem se na malý polštářek vyšívaný antirasistickými motivy a vedle mě byla jen půllitrovka čisté vody.

Měl jsem sice trochu obavu, zda něco nepokazím, protože hned z počátku mi lidé začali házet bonbóny, ale nakonec jsem svou čtyřhodinovou směnu zvládl bez problémů.

Byl jsem překvapený kolik dalších organizací se začalo do našeho úsilí zapojovat. Původně jsem měl na další směnu nastoupit už za dva dny, ale hlásily se celé humanitní třídy, dokonce se přihlásil i sám velký filozof Pavel Krůta. Televizní štáby s námi dělaly rozhovory, které zabíraly valnou část večerních hlavních zpráv.

A já jsem strašně rád, že jsme mohli konečně udělat něco hmatatelného. Nikdo už nám nemůže vyčítat, že nejsme schopni se sebeobětovat. Dokonce se mi ozvalo několik známých neziskovek, zda bych pro ně nechtěl pracovat na plný úvazek, že aktivisty mého typu přesně potřebují.

Ještě se rozmyslím, třicet tisíc jako nástupní plat mi sice přijde celkem málo, ale prý s mými myšlenkami se postoj vlády jistě razantně změní a peněz bude víc.

Už mám v hlavě nápad na další akci, ale nenechám Vás nakukovat do svých plánů .... až přijde ten správný čas.

přeji krásný den