Moc stínů

Byl to příšerně hloupý nápad. Nevím co jsem očekával od dovolené, kterou strávím plahočením po zarostlých úbočích Apalačských And.

 Nejsem ani archeolog, ani historik, jsem jen blázen co občas dá na historky povídající se v zapadlých vesničkách, kde neznají ani televizi a kde Vás uctí tak maximálně nějakou kaší - snad rozemletou z červů, larv a brouků. Jo, a zapomněl jsem dodat, miluju dobrodružství - tedy z mého pohledu. Jenže, jak se to vezme, jezdí nás partička šesti lidí, vždycky celý rok šetříme a pak vyrazíme někam na celý měsíc až dva.Tentokrát padla volba na Andy. Pokud možno nádherná příroda a hlavně co nejméně prozkoumaná oblast. Pokud dostaneme tip, že je v tom i kousek tajemna, tím lépe.

Jenže já měl letos smůlu. Ono vypadnout na dva měsíce z práce není vždy tak jednoduché, a i když mi šéf vždy vycházel vstříc, tak tentokrát přišla nějaká velká zakázka pár týdnů před odjezdem a bylo třeba vyřešit nějaké technické záležitosti, takže jsem se pár dnů zdržel. Šéf mi pořád nakukoval přes rameno a dokud to nebylo tip-top, tak jsem měl smůlu.

Zbytek party už bivakoval někde v Andách a já teprve vystupoval z omláceného dvouplošníku a před sebou měl cestu tak na týden - a to když budu mít kliku. Jediné plus je, že kamarádi už odnesli zásoby a tak jdu poměrně na lehko, jen s výbavou na cestu - plus samozřejmě nějakou rezervu. Sluníčko pěkně v zádech, tedy po ránu, stín se plazí přede mnou a potvora dokáže ty šutry obejít vždycky rychleji než já... Kolem jedenácté ho začnu dohánět, v poledne jsem na to sám a odpoledne jsem rychlejší. Sice ne o moc, ale aspoň mám pocit, že nejdu úplně poslední.

Nejhorší je to v poledne, to šlapu úplně sám a nebýt GPS navigace, která občas koriguje můj směr, tak bych si připadal, jako Indiana Jones, i když... ten měl vždycky nějakého nosiče, nebo šikovnou slečnu, před kterou si nemohl dovolit dát najevo slabost.

Uff, mám už toho dost, zítra je konečně doženu, ale podle zpráv co si večer přes satelit posíláme, jsou už děsně nabuzení a chtějí vyrazit hned dál, takže si moc neodpočinu ...

Ještě popíšu proč zrovna sem... Marcel, to je náš hlavní tahoun, věčně optimisticky naladěný šílenec, který  zastává heslo "Pokud to už někdo zvládl, tak já taky", no a když to prý zvládne on, tak musíme i my. Většinou strašlivě prskáme a ještě několik týdnů po výpravě slibujeme, že už "Nikdy, nikam s ním nejedeme", ale jak se začne blížit léto, tak se na útrapy zapomene a v paměti zůstanou jen nezapomenutelné zážitky, nádherná příroda, bezvadná parta a pocit, že na rozdíl od jiných se nevyvalujeme jen u moře, ale prožíváme něco mimo zažité klišé.

No, a tenhle Marcel se doslechl, že v místech kam letos míříme, je staré obětiště, z dob dávno před Inky a prý tam bezvadně dobijeme svou energii.

Nikdy nám neprozradí odkud ty tipy má, mám spíš pocit, že si to většinou vymýšlí a asi jen píchne prstem do mapy, "kde je les nejhustší a hory nejvyšší" a k tomu vyfabuluje nějaký příběh. Ale už jsme si zvykli. Je pravda, že je to vždy super a jen jednou to za moc nestálo, protože celých šest týdnů pršelo, to mu ale těžko můžeme dávat za vinu....

Tak, dnes už to zabivakuju, stín za mnou se plazí už hodně do dálky, myslím, že toho má taky plné zuby a zrovna je tu taková pěkná mýtinka a kousek potůček. Zítra už jen tak pět kiláčků. Tak dobrou noc.

-----------------------

Je trošku pod mrakem, ne že bych neviděl sluníčko, ale nevidím stín před sebou. Je to zvláštní, za sebou mám lehké obrysy stínu, GPS mi nenadává, zelená šipečka míří dopředu...  že bych si toho včera nevšiml, že jdu špatně? No co, snad tam tak za tři hodinky budu. GPS ukazuje jen čtyři kilometry. Včera jsem mluvil s Ivanem (další z naší party) a byl celej nadšenej, že prý se byl vyčůrat a našel nějakou jeskyni, tak to chtějí dnes prozkoumat. Základní horolezecké vybavení máme, tak to může být zajímavé zpestření - a aspoň se dnes nepoženeme někam dál a já si trochu odpočinu.

-----------------------

Sláva, konečně jsem je našel. Musím vyseknout poklonu GPS, přesněji to už nešlo a já měl celkem obavu. V tábořišti mě očekával jen Jindra, zbytek party je v té jeskyni.

Teda, jsem to ale nezdvořák, ještě jsem mimo Jindry nepředstavil Hanku a Michala. To už je vše.

Jindra povídá, že prý je ta jeskyně hodně zvláštní, je to spíš komín a hlubokej tak 30 metrů, dole to vypadá na velkej prostor, zrovna se chystají na sestup. Utíkal za nima, já pudu až za chvilku, neválel jsem se tu tři dny jak oni, tak to musím trochu dohnat....

---------------------

Je poledne, slunce pálí jako blázen. To je divné, jeskyně je přímo na západ, slunce přesně nade mnou, ale co tu dělá ten stín? Míří přesně na východ a má dobrý metr. Že by se tu slunce od něčeho odráželo?

---------------------

A máme tu večer, konečně všichni pohromadě. Ze zkoumání jeskyně se všichni vrátili nějak zamlklí. Když jsem se ptal co se děje, tak mi nikdo nedokázal kloudně odpovědět. Dole je prý obrovský dóm asi tak 100x100 metrů s úplně rovnou podlahou a uprostřed je černý kámen ve tvaru slunce. Podlaha je pokrytá jemným bílým pískem a od kamene vedou takové černé výběžky, tak jako paprsky od slunce. Všichni jsou zamyšlení a nechtějí o tom moc mluvit, musím se tam zítra podívat, asi je to hodně silný zážitek....

--------------------

A je tu ráno, celkem se těším, že se mrknu do jeskyně. Nevím proč, ale zmínil jsem se o svém včerejším deja-vu, že šel stín na jinou stranu než by měl. Nikdo se mi nesmál. Že by měli podobné zážitky? Teď ráno je sluníčko na východě, stejně jako  jeskyně. Stín jde na západ. Musel jsem být včera hodně unavenej, když se mi v poledne zdálo, že jde stín stejným směrem jako teď. Únava dokáže přelstít i naše skvělé lidské smysly.

K něčemu můj zážitek přeci jen byl, trochu se rozpovídali o pocitech z jeskyně. Jeskyně je prý překvapivá i v jiném ohledu. Měli prý pocit, jakoby se zvuk šířil v drobných vlnkách a ten kámen uprostřed ho pohlcoval, přímo k němu nešli, jako by je něco odpuzovalo. V normální jeskyni se vše rozléhá a tady naopak na sebe museli hodně křičet, aby se i na pár metrů vůbec slyšeli. Jsem čím dál zvědavější.

No teda, asi mě chcou naštvat. Nikdo se mnou nechce do jeskyně jít. Po velmi dlouhém přemlouvání, a to jsem musel vytáhnout zbraně nejtěžšího kalibru stylu, že jsou zbabělci a že už s nima nikdy, nikam nepojedu, se Michal uvolil, že mě půjde alespoň jistit. Ostatní sbalí tábor a hned jak se vrátím, tak vyrazíme dál za oltářem. Jako by tohle místo chtěli vytěsnit z mysli. Taky mám přeci nárok vidět to co ostatní, ne?

Marcel nám dal krátkovlné vysílačky, prý kdyby se něco stalo. Normálně je máme jen pro případ, že se rozdělíme a hledáme schůdnější cestu v terénu. Ale tohle je také dobré využití. Uvidíme jestli budou přes komín fungovat....

------------------------

Jsem dole. Je to zvláštní kontrast - bílý písek, černé paprsky a uprostřed černý, kulatý kámen. Jsem tu sám, takže šíření zvuku moc posoudit nemůžu, ale mám pocit, jako by se paprsky z mé svítilny stahovaly přímo k černému balvanu uprostřed. Spojení přes vysílačku je dobré, Michala slyším celkem zřetelně. Když už jsem tady půjdu až k balvanu a pak se jim vysměju, že jsou strašpytlové. Tak do toho.

------------------------

Hmm, tak opravdu je to nepříjemný pocit, ale mám cíl, tak to dosáhnu. Marcel přeci vždycky tvrdí, že se nesmíme vzdávat když máme cíl a je nám blbě. Dokážu to. 

Už jsem u něj, na dotek něco jako, jako umělá hmota? Pořádně se opřu - prohýbá se?, nebo se mi to jen zdá. Co to cvaklo? A co to hučení? Radši rychle pryč!

Komín..., rychle nahoru, ve vysílačce slyším zoufalý křik. Rychle, RYCHLE! Co se stalo?

------------------------

Jsem nahoře, je tu tma! Tamhle je MIchal, komín se za mnou bortí, stihl jsem to tak, tak.

Jdu k Michalovi. Stojí, po tvářích mu tečou slzy. Pochopil jsem až ve chvíli, kdy se ke mě otočil a zoufalým hlasem povídá:

Ty blbče, vypnul jsi slunce !

Brno 26.7.2015

přeji krásný den