Co si o nás myslí uprchlíci

Novinářka s dvacetiletou praxí, Darja Aslamová je válečnou zpravodajkou. Vypravila se cestou, kterou jdou uprchlíci, hovořila jak s nimi, tak s lidmi ze států, které navštívila. Tohle se v médiích nedozvíte ....

Její reportáž začíná ve městečku Kaniža na srbsko-maďarské hranici.

V 6:00 je náměstíčko s kostelem Petra a Pavla prázdné. Na trávě sedí jen několik hlídkujících mladých snědých mužů, čekajících na příjezd mezinárodních autobusů.

Po několika minutách přijíždí první autobus. Vystupují z něj zejména mladí muži do 30 let a několik žen s malými dětmi, zahalených od hlavy až k patě do tmavých vlněných hidžábů.  Všichni kteří přijeli jsou velmi sebevědomí a o dění kolem se příliš nezajímají. Jen když otevře v 9:00 kavárna na rohu, jdou si dovnitř nabít své nové mobily, notebooky a na místním sociálním zařízení se trochu upravit.

K večeru je již náměstí plné. Odhadem cca 2.000 utečenců. Sedí na trávě, jedí pijí a pohrdlivě sledují místní uklízeče sbírající po nich plastové obaly, lahve a zbytky jídla.

Tma je pro ně signál. Rozdělují se do 30-50-ti členných skupinek. Každá skupina má svého vůdce. Vyrážejí na srbsko-maďarskou hranici. Do Maďarska je převážejí cigánské mafie. Jsou to hlavní převaděči na celé balkánské trase.

Autorka často pracovala v oblastech postižených válečnými konflikty. Byla šokovaná rozdílem mezi skutečnými utečenci, kteří byli vděčni za láhev vody, trochu jídla a mezi uprchlíky hrnoucími se do Evropy. Evropští uprchlíci působí navenek blahobytně a velmi rychle se snaží zavádět svá pravidla.

Park v Bělehradě

Autorka je u autobusové zastávky. Přichází k ní jeden z uprchlíků ze slovy:

"Tady fotografovat nemůžete! Jsou zde naše ženy!"

"Proč bych nemohla", ptá se autorka, " tohle je veřejné místo a já jsem novinářka". "Jak dlouho jste v Bělehradě, že tu zavádíte svoje pravidla? Tohle není Vaše země" 

Muž uzavírá příměří. Jmenuje se Chalid a je z Damašku. Chlubí se, že mezi příchozími je jediný pravý Syřan. Ostatní se za ně jen vydávají. Ze Syrie utekl, aby ho nepovolali do armády. Jen za cestu do Bělehradu zaplatil 3.000 dolarů. A za cestu do Německa zaplatí ještě 1.500,-. Jenže až bude v Německu bude už mít vše bezplatně. Vzdělání, ubytování, dávky pro imigranty. Hned jak se zabydlí pozve své dva bratry, babičku, otce, matku a tři sestry. Taková je jeho představa.

Další s kým se autorka dává do řeči je pět mladých žen v hidžábech.

Celá rodina cestuje už deset dní a prozatím dali za cestu 20.000,- dolarů. Peněz mají dost. V Německu sice nikoho nemají ale doslechli se, že Německo přijímá všechny. Matka má cukrovku a v Německu ji budou léčit zadarmo. 

Zkrátím to.

Další zpovídaní Syřané cestují do Švédska. Rozčilují se na autobusovou dopravu, která nejede přesně podle jízdního řádu, jako by byli místní, přestože v noci nelegálně překročili hranice.

Maďarsko Segedin

Na imigranty čekají dobrovolnice s občerstvením. Když autobusy zastaví, uprchlíci ani nepoděkují a berou si vše nachystané, jako by to byla samozřejmost.

Diví se co je to za bláznivé stařeny co jim ho nachystaly. Proč je jejich děti nechávají pobíhat po ulicích? To by se u nich nemohlo stát.

Jsou zcela konsternovány mladými ženami, které nejsou zahaleny. Jejich komentáře jsou ve stylu:

"Už je jim přes dvacet, ty by se v Pákistánu nevdaly".

Z celého článku jednoznačně vyznívá, přestože je napsán velmi korektně, včetně debat s místními, že uprchlíci národy Evropy a jejich kulturou naprosto pohrdají. 

Někteří z nich jsou tak bohatí, že země jako Slovensko, Česko, nebo třeba Maďarsko jsou pro ně tak chudé, že by raději zůstali doma, než v nich požádali o azyl.. Jde jim jen o to dostat se do Německa a pak ... pak budou

MÍT VŠECHNO ÚPLNĚ ZADARMO.

Doporučuji přečíst celý článek:

http://stockinfocus.ru/2015/09/03/slabaya-evropa-otdavshayasya-amerikanskomu-satane-budet-unichtozhena/

přeji krásný večer