Kdo to je ten Čech? Aneb praotec Čech byl asi Kelt jak poleno

Při našich cestách jsem nenarazil na zem, kde by se lidé stále dokola přeli, zavrhovali, hledali, plivali, tápali, vysmívali se, a s rozkoší sobě vlastní, prznili svoji národní příslušnost. Zde je to zvykem. A kdyby jen zvykem! Pravděpodobně se jedná o národní sport. Jednoho by to až zviklalo, zmátlo a uvrhlo v pochybnosti. Pro mne byla otázka češství prostá. Do doby, než jsem se do Čech přistěhoval. I po četných rozmluvách s krajánky mě napadá: "Všude Čechem jsi. Kromě Čech."

   Pod palbou sebemrskačských čecháčků jsem začal hledal vlastní sjednocující teorii svého původu, která by mi dala odpovědi na otázku: Jací jsme? A není to hledání jednoduché v zemi, kde Moravané a Slezané zpívají v hymně: "Země česká, domov můj..." A Češi se houfně své krve vzdávají. Jeden by až řekl, že ti lidé nevědí, odkud pocházejí a pokud to vědí, tak se za to stydí. A přitom k tomu není žádný důvod.

   Má následující představa je alternativou k převládajícímu sebeutrvrzování v malosti. Založená zčásti na faktech, pozorování, mýtech a fantazii. Netvrdím, že mám pravdu. Spíš hledám štít proti útokům a snahám nás vykořenit. Takže...

   Čech je bytost svérázná a díky koktejlu genů svých předků přímo předurčená k lehké schizofrenii. Typický Čech je totiž bytost, která má duší slovanskou, srdce a krev keltskou a kosti germánské. Žije dál v jedné z keltských pravlastí, obklíčen ze všech stran. Chtěl by klid, ale protože se usadil na jednom z nejstrategičtějších míst Evropy, tak mu nikdy žádná mocnost klidu nedopřeje. Je to západoslovan. Přesvědčený křesťan, estét, reformátor i krutý pohan.

   1)     Slovanská duše

   Těžko říct, co to je "slovanská duše". Vyšlo o ní mnoho knih, které ji popisují lépe, než bych dokázal popsat. Ať je to, co je to. Sdílíme to. Skrze velmi podobná slova, písně, melodie, pohádky a pověsti. Na dovolené v Chorvatsku jsem byl až v šoku, jak milé bylo s nimi klábosit, zpívat a popíjet. Mohu udělat srovnání s duší latinskou. Slovanská je mnohem hlubší, až snivá a pateticky bolestivá. Toužící po klidu. Upínající se k výškám a hloubkám a nakonec k pití, protože ty hloubky a výšky jsou nedosažitelné.

   2)     Keltské srdce a krev

   Po keltském kmeni Bojů dostaly naše země latinský název Boiohaemum. Bohemia. Böhmen. Jsme jedna z keltských pravlastí. Některé naše řeky si uchovaly svůj název ještě z té doby. Např. Vltava (Vultava - divoká řeka), Ohře (Agara - řeka, kteřá má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka). Zvyk zavěšování jmelí (nejposvátnější keltská bylina) během zimního slunovratu se nám dochoval až do křesťanských vánoc, atd.

   Z Evropanů se nám tak stávají příbuzní ze Skotů, Irů, Bretaňců. K těm máme krví, ale i projevem blíž než ke Slovákům. Například dudy. Kde na světě se pořádně hraje na dudy? U nás, pak dlouho, dlouho nic a najednou jsme až ve Skotsku, Irsku. Když se zaposloucháme do Skotsko-Irských balad a do písní Čechomoru (který sbírá a modernizuje naše staré písně), tak je podobnost až zarážející. Pokud se podíváme do našich hospod na chasníky, kteří se ládují pivem a často přemýšlí, komu dají po nosu, tak ti jako by z oka vypadli Skotům. Ne Ivánkovi jsme podobní, ale McGregorovi! A jako poslední kapka je mutace genu CFTR (G551D), která je rozšířená v Británii, Irsku, Bretani, Rakousku a...ano, v Čechách.

   Zajímavé na Slovanech a Keltech je, že se kolem 1. století n.l. začali asimilovat a to pravděpodobně bez boje. Jeden jak druhý miloval pivo a bojoval jenom, když musel. U Keltů i Slovanů je vůbec typická nechuť ovládat svět skrze meč, i když výjimky se najdou. Např. Poláci, Srbové a Rusové jsou ze Slovanů ti bojechtivější, i když každý svým specifickým způsobem.

   Ne tak Kelt a podle zápisků římských vojevůdců můžeme usuzovat, že Kelti byli tolerantní, smířliví, svobodomyslní, velmi zruční, dobří obchodníci. Do doby, než je někdo hodně naštval a to zpravidla tím, že se je snažil podmanit a diktovat jim, co smějí a co nesmějí. V tu chvíli se z kovářů, šperkařů, pivních povalečů, stávali krvelačné bestie, kde i ženy a děti vynikaly svou divokostí v boji. Zákeřností. Nezdolností. Naštvaností.

   Nevěřte, že jsme holubičí povahy. Že neumíme, nebo nejsme ochotni bojovat. Historie naopak ukazuje, že máme ke krvelačnosti nejen předpoklady, ale že když uzraje doba, tak se vrháme do bojů hlava nehlava.

   A pokud vás teď napadl Mnichov a naše "vzdaní se", tak se na to pokusme podívat z jiného úhlu. Během, tuším, 2-3 dní se postavilo do zbraně kolem 1,4 - 1,8 milionu lidí, což udělalo na německou generalitu takový dojem, že někteří Hitlera od útoku na Československo odrazovali. Bohužel přišel rozkaz "nebránit se". Ti lidé by do války šli, i přesto, že by bojovali sami. A je spíš otázka cti a neuvěřitelné disciplíny, že většinou uposlechli rozkazu a hranice opustili, i přesto, že brečeli vzteky. I v tom je kus hrdinství.

   3)     Germánské kosti

   Chvála za ně, i když nám někdy celé bytí komplikují. Germánské kosti totiž vůbec nejdou dohromady s Keltskou a Slovanskou svobodomyslností a odporu k cizím autoritám. Na jedné straně jsme díky nim spořádanější než třeba balkánci, ale ty kosti nás občas nutí skákat pod něčí píšťalkou a zároveň obdivovat despotu a zároveň ho nenávidět. Ano, smějící se bestie. Poslechnou, tváří se pokorně, sem tam i tou ručičkou si ve vzduchu máchnou. Ale pak se vás bez mrknutí oka zbaví. Čert, aby se v nich vyznal. Dneska vám mávají na ulici a zítra vás při defenestraci vyhodí z okna.

   A závěr? Není důvod naříkat. Všude se najdou hrdinové i zbabělci. Pokud se správně nakombinují výše popsané geny, tak vzniknou lidé jako Hus, Masaryk, Želivský, Albrecht z Valdštejna, Komenský, Žižka, gen. Svoboda...no a pokud vezmeme tu horší část, tak vznikne např. současný prototyp politika :) Ale to, že naše elita bývá odpadem neznamená, že bych neměl mít rád svoji zem.