Při našich cestách jsem nenarazil na zem, kde by se lidé stále dokola přeli, zavrhovali, hledali, plivali, tápali, vysmívali se, a s rozkoší sobě vlastní, prznili svoji národní příslušnost. Zde je to zvykem. A kdyby jen zvykem! Pravděpodobně se jedná o národní sport. Jednoho by to až zviklalo, zmátlo a uvrhlo v pochybnosti. Pro mne byla otázka češství prostá. Do doby, než jsem se do Čech přistěhoval. I po četných rozmluvách s krajánky mě napadá: "Všude Čechem jsi. Kromě Čech."
Pod palbou sebemrskačských čecháčků jsem začal hledal vlastní sjednocující teorii svého původu, která by mi dala odpovědi na otázku: Jací jsme? A není to hledání jednoduché v zemi, kde Moravané a Slezané zpívají v hymně: "Země česká, domov můj..." A Češi se houfně své krve vzdávají. Jeden by až řekl, že ti lidé nevědí, odkud pocházejí a pokud to vědí, tak se za to stydí. A přitom k tomu není žádný důvod.
Má následující představa je alternativou k převládajícímu sebeutrvrzování v malosti. Založená zčásti na faktech, pozorování, mýtech a fantazii. Netvrdím, že mám pravdu. Spíš hledám štít proti útokům a snahám nás vykořenit. Takže...
Čech je bytost svérázná a díky koktejlu genů svých předků přímo předurčená k lehké schizofrenii. Typický Čech je totiž bytost, která má duší slovanskou, srdce a krev keltskou a kosti germánské. Žije dál v jedné z keltských pravlastí, obklíčen ze všech stran. Chtěl by klid, ale protože se usadil na jednom z nejstrategičtějších míst Evropy, tak mu nikdy žádná mocnost klidu nedopřeje. Je to západoslovan. Přesvědčený křesťan, estét, reformátor i krutý pohan.
1) Slovanská duše
Těžko říct, co to je "slovanská duše". Vyšlo o ní mnoho knih, které ji popisují lépe, než bych dokázal popsat. Ať je to, co je to. Sdílíme to. Skrze velmi podobná slova, písně, melodie, pohádky a pověsti. Na dovolené v Chorvatsku jsem byl až v šoku, jak milé bylo s nimi klábosit, zpívat a popíjet. Mohu udělat srovnání s duší latinskou. Slovanská je mnohem hlubší, až snivá a pateticky bolestivá. Toužící po klidu. Upínající se k výškám a hloubkám a nakonec k pití, protože ty hloubky a výšky jsou nedosažitelné.
2) Keltské srdce a krev
Po keltském kmeni Bojů dostaly naše země latinský název Boiohaemum. Bohemia. Böhmen. Jsme jedna z keltských pravlastí. Některé naše řeky si uchovaly svůj název ještě z té doby. Např. Vltava (Vultava - divoká řeka), Ohře (Agara - řeka, kteřá má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka). Zvyk zavěšování jmelí (nejposvátnější keltská bylina) během zimního slunovratu se nám dochoval až do křesťanských vánoc, atd.
Z Evropanů se nám tak stávají příbuzní ze Skotů, Irů, Bretaňců. K těm máme krví, ale i projevem blíž než ke Slovákům. Například dudy. Kde na světě se pořádně hraje na dudy? U nás, pak dlouho, dlouho nic a najednou jsme až ve Skotsku, Irsku. Když se zaposloucháme do Skotsko-Irských balad a do písní Čechomoru (který sbírá a modernizuje naše staré písně), tak je podobnost až zarážející. Pokud se podíváme do našich hospod na chasníky, kteří se ládují pivem a často přemýšlí, komu dají po nosu, tak ti jako by z oka vypadli Skotům. Ne Ivánkovi jsme podobní, ale McGregorovi! A jako poslední kapka je mutace genu CFTR (G551D), která je rozšířená v Británii, Irsku, Bretani, Rakousku a...ano, v Čechách.
Zajímavé na Slovanech a Keltech je, že se kolem 1. století n.l. začali asimilovat a to pravděpodobně bez boje. Jeden jak druhý miloval pivo a bojoval jenom, když musel. U Keltů i Slovanů je vůbec typická nechuť ovládat svět skrze meč, i když výjimky se najdou. Např. Poláci, Srbové a Rusové jsou ze Slovanů ti bojechtivější, i když každý svým specifickým způsobem.
Ne tak Kelt a podle zápisků římských vojevůdců můžeme usuzovat, že Kelti byli tolerantní, smířliví, svobodomyslní, velmi zruční, dobří obchodníci. Do doby, než je někdo hodně naštval a to zpravidla tím, že se je snažil podmanit a diktovat jim, co smějí a co nesmějí. V tu chvíli se z kovářů, šperkařů, pivních povalečů, stávali krvelačné bestie, kde i ženy a děti vynikaly svou divokostí v boji. Zákeřností. Nezdolností. Naštvaností.
Nevěřte, že jsme holubičí povahy. Že neumíme, nebo nejsme ochotni bojovat. Historie naopak ukazuje, že máme ke krvelačnosti nejen předpoklady, ale že když uzraje doba, tak se vrháme do bojů hlava nehlava.
A pokud vás teď napadl Mnichov a naše "vzdaní se", tak se na to pokusme podívat z jiného úhlu. Během, tuším, 2-3 dní se postavilo do zbraně kolem 1,4 - 1,8 milionu lidí, což udělalo na německou generalitu takový dojem, že někteří Hitlera od útoku na Československo odrazovali. Bohužel přišel rozkaz "nebránit se". Ti lidé by do války šli, i přesto, že by bojovali sami. A je spíš otázka cti a neuvěřitelné disciplíny, že většinou uposlechli rozkazu a hranice opustili, i přesto, že brečeli vzteky. I v tom je kus hrdinství.
3) Germánské kosti
Chvála za ně, i když nám někdy celé bytí komplikují. Germánské kosti totiž vůbec nejdou dohromady s Keltskou a Slovanskou svobodomyslností a odporu k cizím autoritám. Na jedné straně jsme díky nim spořádanější než třeba balkánci, ale ty kosti nás občas nutí skákat pod něčí píšťalkou a zároveň obdivovat despotu a zároveň ho nenávidět. Ano, smějící se bestie. Poslechnou, tváří se pokorně, sem tam i tou ručičkou si ve vzduchu máchnou. Ale pak se vás bez mrknutí oka zbaví. Čert, aby se v nich vyznal. Dneska vám mávají na ulici a zítra vás při defenestraci vyhodí z okna.
A závěr? Není důvod naříkat. Všude se najdou hrdinové i zbabělci. Pokud se správně nakombinují výše popsané geny, tak vzniknou lidé jako Hus, Masaryk, Želivský, Albrecht z Valdštejna, Komenský, Žižka, gen. Svoboda...no a pokud vezmeme tu horší část, tak vznikne např. současný prototyp politika :) Ale to, že naše elita bývá odpadem neznamená, že bych neměl mít rád svoji zem.
