Otevřený dopis rodičům

Drazí rodiče , zachovejte si,  prosím Vás,  zdravý rozum. Facka dítěti je opravdu slovo do pranice, jak je vidět.  Ono se nás to opravdu dotklo! A aby ne !

Možná cítíme, že to není tak docela v pořádku. Vyslovit nahlas, že občas potomkovi jednu fláknu,  nás stojí něco odvahy a moc dobře nám při tom není. Proč asi ? Protože máme své děti rádi a chtěli by jsme  to i my řešit jinak . Ale jak ? Dlouho jsem si myslela, že by měl existovat určitý institut na výchovu dětí, kde by se rodiče učili, jak k dětem přistupovat. Ale teď už vím, že je to nesmysl -  alespoň v naší současné společnosti.  Právě debata k novému zákonu mě o tom přesvědčila .( Už vidím tu frašku - kdo nesloží závěrečné zkoušky, nevyhoví psychologickým testům….nesmí počít dítě – další nekonečné pole možností podplácení a stížností na lidská práva )  Kdo chce,  ten hledá metody , učí se a zkouší a kdo ne,  jedná tak jak umí. Myslím, že všichni hledáme to nejlepší. Mělo by se o výchově diskutovat , psát a vzdělávat , ale nařizovat zákonem? Jak by asi vypadal zákon pro rodiče, který by dítě chránil, před citovou újmou ? – ( Dítěti se smí říci, že něco mohlo udělat jinak – ale nesmí se říci, že něco udělalo špatně ?)

 Fakt je, že jediné vzdělání, které k tomu máme je příklad, z rodiny a okolí, co kde pochytíme, přečteme . Hlavně máme všichni zdravý rozum a cit, a to dobré rádi přijmeme . Vykašlete se na zákony , které chtějí zase něco dát do škatulek a přesných návodů ! 

 Asi budeme dále vychovávat děti , každý jinak. Asi nadále budeme reagovat v každé situaci jinak, jednou domluvou , podruhé plácnutím a taky ke každému dítěti jinak . A asi z nich vyrostou rozdílní lidé. A já myslím, že je to správné. My jsme také každý jiný!  

Každý z Vás my asi potvrdí, že ve výchově dítěte je často bezradný. Často se dopouštíme omylů, ale taky víme, že se nám mnoho povedlo. Prostě jsme lidé …..

 Jenom za jedno se přimlouvám. Učme se my vidět rozdíl mezi tím, co je : přestupek – trest  a příčina – následek . Neučme děti, že za všechno co provedou,  následuje trest. Neučme je vidět svět, jako místo strachu, kde se musí řídit neustále hrozbou trestu, ale učme je , že je to místo velkých možností, které ale má svá pravidla, kde funguje zákon příčiny a následku.

P.S.

Tak mě napadá , že asi někteří z našich politiků , když byli malými dětmi a vztekali se před hračkářstvím, že chtějí hračku  - ji asi dostali. A doposud si myslí, že to tak chodí…