Miluju škvarky a nestydím se za to... aneb přiznání všem dobrým vílám, které přežívají o vodě a salátu.
Vana, pořádně horká voda, spousta pěny a dobrá kniha… ideální to spojení. Do vany si chodím rituálně odpočinout, většinou každou druhou neděli. Bývám tam až do té doby, než usínám a začínám se topit nebo než je mé tělo natolik rozmočené, že ho přestávám poznávat.
Občas… nebo vlastně vždycky, asi tak po hodině strávené ve vaně, mě začne honit mlsná. Vyzkoušela jsem mnoho „koupelových dobrot“ – bonbóny, sušenky, dorty, brambůrky… Je ale jedna koupelová dobrota, kterou nic nepřekoná (no, nebudu Vás napínat, stejně ji prozrazuji v nadpisu, a i když to ubírá napínavosti článku, nemůžu jinak, titulky prostě táhnou). Jsou to škvarky (krom sklenky sektu s jahodou a dobré společnosti, samozřejmě).
A tak si jednoho nedělního večera ležím ve vaně. V hlavě se mi míhá spousta nápadů (od raného dětství je vana zdrojem mé kreativity) a občas dopouštím horkou vodu. Náhle mi pípne mobil: smska. Píše moje kamarádka Jitka, o které je třeba něco povědět.
Moje kamarádka Jitka je úžasná. Vypadá trochu jako Víla Amálka. Má krásnou postavu, je drobná, v mužích budí ochranitelské pudy. Její dlouhé a přirozeně se vlnící plavé vlasy voní po heřmánku. Má pomněnkově modré oči a jemný hlásek, když s ní jdu na kávu, většinou objednávám já, protože obsluha jí málokdy slyší. Při chůzi se ladně pohupuje a gestikuluje rukama, jako by řídila sborový orchestr. Mám ji moc ráda (všichni jí mají moc rádi). Jenže s Jitkou je jedna potíž . Nenávidí cigaretový kouř, chodí spát každý den v deset večer, pije pouze vodu a zelený čaj, nejí vůbec sladké (pouze občas si dá čtvereček 90% čokolády) a pokud by měla někdy pozřít maso, bylo by to výhradně krůtí nebo kuřecí. (Ano, taky se občas sama sebe ptám, jestli to vážně není zbloudilá pohádková víla, ale už jsem viděla její rodiče. Opravdu existují a jsou z masa a kostí.) Velmi obtížné je najít podnik, který by Jitce vyhovoval, protože čajovny jsou dle ní plné „huličů“. Už jsem se ale naučila, že s Jitkou je nejlepší vyrazit na procházku parkem, s sebou vzít nakrájené jablko, láhev vody a vějíř, abychom se mohly ovívat, když okolo projde někdo s cigaretou, nedej bože s doutníkem nebo jointem.
(Nejsem si jistá, jestli to z předchozího odstavce vyznívá dostatečně, ale vše výše uvedené na Jitce bezbřeze obdivuji a zcela otevřeně přiznávám, že k podobnému stylu života nemám vůli ani chuť. Třeba někdy, v příštím životě.)
V sms od Jitky stálo: „Ahoj Gábi, co právě děláš?“ Tak začíná většina našich smskových rozprav, které skončí večerní procházkou v parku nebo běháním následující den. Za předpokladu, že mě chce Jitka vytáhnout s jablkem do parku, jala jsem se jí po pravdě odpovědět: „Ležím ve vaně, jím škvarky a k nim přikusuji kyselou okurku od babičky.“ Ups. To jsem to ale zase nedomyslela. Jitka přece nesnáší škvarky, kyselé okurky a už vůbec ne představu, že kvůli ukojení mých chutí někde zavraždili prasátko. Brzy jsem se dočkala odpovědi: „Ty jsi ale nechutná.“ „Nechutná proč? Protože jím ve vaně nebo protože jím skvarky?“ „Přeci protože jíš škvarky. Jsou mastné a nezdravé. A okurky jakbysmet.“ Odpověděla mi Jitka a na naší následovné procházce v parku jsem ohryzala jablko a rozpravu o škvarkách jsem raději dál nerozvíjela.
Jenže nedávno jsem byla s jinou kamarádkou, říkejme jí Adéla, na nákupu. Každá jsme nesla plné nákupní tašky různých potravin a surovin, jenže já jsem po východu ze supermarketu zabočila ještě do řeznictví. „Co tam potřebuješ? Vždyť šunku už máš,“ upozornila mě Adéla. „Škvarky,“ za chůze jsem odpověděla. Údiv v Adéliných očích bych popsala jako předimenzovaný. „Jako pro sebe?! Ty to jako fakt jíš?“ Druhý den mi v e-mailu přistály nechutné fotografie zavražděných telátek spolu s upozorněním, že škvarky dělají velké zadky.
Milé moje kamarádky víly, veřejně se přiznávám, že jím škvarky. Jím také čerstvý ovar, klobásky, smradlavé tvarůžky, a když se mě někdo zeptá, jaká kuchyně mi nejvíc chutná, odpovídám „pálivá“. Babičku přemlouvám už roky, abychom po letech zrealizovali zabíjačku a jím dokonce i jehněčí. Chápu, že pro leckoho je to pohoršující a nechutné, ale já to prostě miluju (nikoliv vraždění zvířátek, ale to jídlo, samozřejmě).
Prosím, akceptujte mě i s mými zvířecími sklony. Slibuju, že si už nikdy nebudu ve Vaší přítomnosti stěžovat na velikost mého zadku a až budeme chystat zabíjačku, pozvánky Vás ušetřím. Stejně si myslím, že pro existenci pohádkových víl je nutná existence i nás, zloduchů.
(Jen mě, holky, mrzí, že v pekle se asi nepotkáme ;))
