Pojem "svoboda" se v souvislosti s koronavirovými opatřeními vyskytoval opravdu často. Myslím, že hlavně mladí lidé se cítili nařízením svázáni a ohroženi. Možná proto, že skutečný boj o skutečnou svobodu nikdy nezažili.
Svoboda je především vnitřní; je to tvoje odvaha následovat svoje nejosobnější, nejvnitřnější hodnoty. Odvaha následovat hlas svědomí. Tuto svobodu ti nemůže nikdo vzít.
Ale ty startuješ proti rouškám. A proti tomu, že momentálně nemůžeš odjet na Kanáry a jít na festival Colours of Ostrava a několik dalších skvělých fesťáků. A když nemůžeš, křičíš, že jsou omezeny tvé svobody! Proboha - jaké?
Svoboda nenosit roušku? Tvé svědomí se tedy bouří proti nošení roušky? A pochopil jsi princip šíření infekčních chorob? No tak se na to mrkni. Může to být důležité.
Pokud ani pak nezabereš, zkus si vzpomenout, jestli ti například někdy vadil zákaz plivat po kolemjdoucích, zákaz močení na veřejných místech, zákaz střílet spoluobčany... Ne? Ale to je snad taky popření tvé představy svobody, která de fakto znamená "dělám si co chci bez ohledu na ostatní."
Ty zde křičíš po "svobodách", ale ve skutečnosti nejsi vůbec svobodný; ani trochu. Máš strach myslet sám za sebe, jsi přilepený k Facebooku, hltáš displej mobilu a nevíš, kdo jsi ani čí jsi. Papouškuješ výkřiky z internetu, sám za sebe nedomýšlíš nic a jsi jenom loutkou médií. A to je to, co tě tlačí, drahouši. Cítíš nesvobodu, to jo; ale pleteš si frontu. Bojuješ na jiné bojové linii, protože víš, jo, ty to víš, že jsi svázaný, že nejsi svůj.
Ale cesta ke svobodě nebude tak jednoduchá, jak sis myslel; že totiž sundáš roušku nebo půjdeš v karanténě nakoupit.
Musíš najít sám sebe; sám za sebe slyšet ptáky a vidět stromy a jak leze brouk. A naučit se sám sebe slyšet a respektovat. Své srdce, příteli; srdce. Ne jenom rozum. A to je těžká cesta, přetěžká.
Tak snad abys už začal; času není nazbyt.
