Stačí jedna svatba, drahoušku..

Když jsme se před rokem s - teď již mým - manželem rozhodovali, jakou svatbu podnikneme, řešili jsme jednoduché dilema: buď svatba "ve čtyřech" anebo klasický svatební obřad, menší svatební hostina pro nejbližší a posléze raut pro kamarády a známé.

Vzhledem k tomu, že jsem v předešlých letech sama sjezdila kdejakou svatbu svých rodinných příslušníků, přítelkyň, kamarádek...přiklonila jsem se ke druhé možnosti, stejně jako můj (tehdy) nastávající. Říkala jsem si, že v rámci našich skromných možností bych ráda pozvala k účasti na veřejně řečeném "Ano" právě lidi, u kterých jsem měla sama tu čest být přítomná při jejich svatebním obřadu.

Pravda, kdybych dala na dobře míněnou radu maminky ("Dělat normální svatbu, když už máte dítě, je trapný...udělejte to ve čtyřech, ušetříte spoustu peněz a nervy."), tak bychom ušetřili peníz i nerv.  Aneb - "tisíc lidí, tisíc názorů." A co se týče provedení celého kolotoče kolem dne D - to si piště, že každý by vás chtěl vidět v jiných šatech, měli byste si vybrat jiné kytky, no nejvíce to odnese hostina - tam se vždycky najde něco ke kritice ("já ryby nejím..ta polívka byla děsná..."). Anebo ohledně výslužky, to se najednou najde spousta odborníků - kdy se má výslužka dávat, co si nechat napéct a za kolik atd.

Prostě jsme chtěli menší svatbu v evangel.kostele, menší hostinu a menší raut. Jednoduše strávit hezký den v přítomnosti lidí, se kterými nám doposud bylo fajn. A tak jsme rozeslali oznámení a pozvánky, zařídili, vyřídili, objednali, zajistili.

Čekala jsem, kdy začnou předsvatební "morové rány". No, měsíc před obřadem volala sestra z Itálie, že je počtvrté těhotná, takže pro jistotu nepřijedou, aby příliš neriskovali. Dva týdny před obřadem mi poslala SMS zprávu má svědkyně: "S konečnou platností jsem nedostala volno v práci.." (Obřad jsme měli cíleně v pátek, abychom ušetřili nervy příbuzným a přátelům, kteří jsou stejně jako já členy církve adventistů sedmého dne. Navíc žijeme přece v tolerantní společnosti, tak by nám "neadvenťáci" mohli také vyjít vstříc a vzít si den volna, ne? Když už máme st.svátky sv.Václava apod., které nás "advenťáky" zas až tak moc "netankujou".) Musím přiznat, že dostat od jedné z blízkých přítelkyň - tehdy jsem aspoň ten pocit měla, že je - dva týdny před svatbou formou SMS zprávu, že nejde svědčit, nebylo to příjemné. Tedy aspoň kdyby ten telefon zvedla a zavolala. Ale nic - doposud se neozvala. Tož nevím. Že by čistka vztahů? Nebo vlastně představ o vztazích s lidmi, kteří nás obklopují?

Vlastně když se tak nad tím zamýšlím, tak každá "větší" akce typu svatba, "kulatiny", pohřeb, narození dítěte atd. znamená i určitou "čistku vztahů" (a nemám na mysli zrovna černý humor a´la úmrtí příbuzného..). Prostě se jen díky takovým aktivitám vždy ukáže, jaký vztah kdo k vám má, v jakém rozpoložení jste vy i ostatní, jestli jste celkově v pohodě nebo ne.

No, abych neodběhla zcela od tématu naší malé svatby. Z původní malé svatby se postupně stala ještě menší svatba - začaly průběžně chodit SMSky a maily typu:

- Bohužel se nemůžeme zúčastnit.

- Nemůžeme přijet z finančních důvodu.

- Víš, my máme za měsíc tu naši svatbu a tak si nechceme vybírat den volna, abychom měli pak víc dnů sami pro sebe, no chápej..

Musím přiznat, že od některých "kámošek" jsem to vpodstatě i očekávala. Ale u tzv.přítelkyň mne takový přístup zarazil, často až rozmrzel (všichni věděli půl roku předem termín svatby, ne?). A tak jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Jestli působím na lidi moc depresivně, nebo se moc vnucuju, co jsem jim špatného provedla..? Dokonce přítelkyně Klára, kterou jsem oslovila jako druhou, zda by mi šla za svědkyni, tak mi napsala zprávu:"..musím se domluvit v práci, nevzala jsem si volno, protože jsem s tím nepočítala.." Tož bezva, moje jakože "nej", a nepočítala s tím, že by věnovala jeden den volna na svatbu své "nej". Prostě to bylo pár dnů, kdy emoce lítaly nahoru a dolů - ať už díky příbuzným, mému nastávajícímu, naší drahé dceři či přátelům, známým, kvůli celkové organizaci...nemluvě o tom, kterak určitě (?) každý do poslední chvíle přemýšlí: "Opravdu to chci?"

Ale jo, nakonec svatba (do)padla dobře. S druhou svědkyní - Klárou - jsme strávily víkend výčitkami přes SMS, abychom se pak shodly na tom, že jsme si vzájemně vlastně duply na svá ega, ale že nechceme o sebe navzájem přijít. Takže nám to v kostele pak podepsala.

Oproti tomu, kolik "přítelkyň" na svatbu nedojelo, bylo o to hezčí překvapení, kdo si ten čas vyhradil a přijel. Prostě kdo chtěl, tak si to zařídil. A mně to aspoň zase trošku otevřelo oči, abych si dokázala více vážit lidí, kteří opravdu stojí o fajn vztah se mnou...tedy teď už vlastně se mnou a mým manželem. Ehm, a naší dcerou..

A tak chci jen říct těm, kteří svatbu plánují:

- dělejte to hlavně sami pro sebe, stejně se vždycky najdou ti, kterým nevyhovíte, ani kdybyste se pos...ráželi

- vybírejte si svatební menu podle vaší chuti, vždycky se najde nějaký ten nespokojený vegetarián nebo naopak "masař - gurmán"

- nedělejte si hlavu z toho, že se nebudou všichni pořád "bavit" - kvůli čemu vlastně lidi na svatbu jdou, sdílet radost a bavit se navzájem nebo proto, aby jen "kritizovali" a čekuli, až je někdo "pobaví"?

Jo, .. a výslužka opravdu není nutnost.

p.s. Děkuji tímto všem, kteří se aktivně zapojili do naší soukromé malé svatbičky. Opravdu si vás od toho dne D o to více vážím.:o)