"Ještě mě nikdo nepřesvědčil.."

To je častá reakce "nevěrců" na otázku "věrců", jak je možné, že nevěří. Ať už Bohu nebo aspoň v jeho existenci, v princip dobra a zla či jiný fungující "mechanismus", který nás lidi převyšuje a snad(?) má i pod jistou kontrolou běh naší zelenomodré planety. A možná i víc.

Ano, nemá smysl někoho "přesvědčovat", lámat jeho osobní přesvědčení v pomyslném kole názorů, zesměšňovat, nadávat, dokazovat, že je blb, slaboch atd. Ale to platí oboustranně. Zažila jsem jak éru potlačování jakékoli víry v "napřirozeno", tak zažívám situace, kdy "věřící" devastují pověst Boha svým vystupováním vůči druhým.

Přemýšlím nad tím, proč já vlastně věřím..a navíc Bohu?

Možná proto, že díky tomuto vztahu zažívám určitý druh naplnění smyslu života, který mi nikdo jiný v celé šíři existencí nenabízí. Je to "Něco", co přesahuje moje bytí a směruje můj úhel pohledu někam jinam než na mé špičky bot a na špičku mého nosu. Je to "stav" pocitu, že žijete plný život, protože uvnitř zažíváte pokoj vědomí, že máte "Spojence", se kterým můžete kdykoli a kdekoli komunikovat. Navíc pokoj, že i když nemáte na kontě miliony, tak můžete žít super život - záleží na tom, co s tím životem chcete udělat.

Na druhou stranu pro mě znamená vztah s Bohem i určitou míru "nejistoty" a dobrodružství. Často se mé představy o vlastní "zářné" budoucnosti neshodují s tím, co mi "život přináší". Ale co bych taky chtěla, rozhodla jsem se přece přijmout za součást svého života Krista a ne "neporazitelného" Supermana.

Ano, moje víra mě posiluje a zároveň jsem díky ní svým způsobem zranitelnější. Možná proto, že mi víra pokládá otázky, co je dobré a co ne - jak pro mě tak i pro ostatní. A když pak narážím na projevy zla, tak mě to samozřejmě zraňuje.

Víte, nedávno jsem se ptala kamaráda, proč se po roce rozešel se svojí přítelkyní, odpověděl: "Víš, nějak jsme si po roce neměli už co dát." Když jsem se ho posléze zeptala: "A co tvoje víra?" Odpověděl: "Žádnou nemám."

Asi potřebujeme všichni, ať už "věrci" či "nevěrci" hledat "zrnko hořčičné". ("Amen pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, a přejde; a nic vám nebude nemožné." Matouš 17,20) Věřím tomu, že kdybychom aspoň pidičástečku ze zrnka uchopili, tak i naše vztahy s manžely, partnery, dětmi...by začaly být ještě o něčem jiném.

Ale jak začít, když odmalička se učíme spíš nevěřit než věřit? Není to jednoduchá cesta. Znamená to začít sebezapřením a opravdovou touhou poznat něco hlubšího, něco co však těžce nabourá mé ego, pravděpodobně i mé dosavadní vnímání mého okolí, světa, logiku...Víra je dar. A pokud se nám ho momentálně "nedostává", nezbývá nám nic jiného, než:"...Proste a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno." Matouš 7,7

A to chce sebrat velkou dávku odvahy. Žádné přesvědčování druhých o jediné "pravé" víře. Žádné "lámání v kole" názorů. Žádný útlak, zesměšňování, odstrkování, dokazování...Kdo opravdu chce, hledá..a věřím tomu, že i nalézá.