"Já nemám čas vysedávat u kávičky.."

Ale já jo. Žiju na vesnici, máme s mužem zatím (?) jedno dítě, bydlíme ve společném domě s babičkou s veeeelkou zahradou, přes studijní rok naháním zápočty do školy...ale ten čas na kafe s přáteli si, sakra (!), ráda, na rodičovské, udělám.

Proč? Přiznávám, mám potřebu komunikovat s někým i jiným způsobem, než: "To, tamto, papat.." Ano, ráda si "poplkám" o "ničem", ještě raději o něčem, nejlépe o duchovních záležitostech, které mě krom jiných naplňují, sytí. Prostě mám ráda společnost lidí, se kterými si vzájemně "sedneme". A když si během "kafíčka" vyhrají vzájemně i naše děti, tak nevidím důvod, proč se cítit provinile.

Proč provinile? Někdy mám pocit, že některé maminky (babičky, tatínkové, dědečkové..), ať už s malými dětmi či těmi odrostlejšími, svým způsobem závidí to, že máme "jen" to jedno dítě, že máme babičku na hlídání (musím podotknout, že občasné!), že používám jednorázové pleny, že oblečení na malou dědíme po její sestřenici, že to a ono..Ono se vlastně vždycky něco najde, pokud chcete. A pak se stane situace, kdy třeba chcete jinou maminku vytáhnout na "kafčo", a dotyčná třeba není schopná, nechce se jí, nebo co já vím, prostě mi odvětí něco právě v tom smyslu, že mají doma určitý režim, že musí to a ono, a shrne to do věty: "Sorry, ale já prostě nemám čas na sedánky u kafíčka jako ty."

Hm, a teď bych se měla asi začít cítit provinile, protože mi konečně někdo nastavil zrcadlo a vyřkl krutou "realitu" - "nic nedělám a hojdám nohama, celý den přemýšlím, kam bych vyrazila za zábavou". Potíž je v tom, že já tu "kafíčkovou chvíli" beru jako určitou odměnu za to, že dopoledne stihnu uklidit, navařit, vyžehlit, zabavit dítě...oběd, odpolední spánek, dodělávky do školy, dítě vstává..a hurá! Konečně můžeme vystřelit ke kámošce na to kafčo! Tahle kámoška má tři děcka doma, takže si naši malou na chvíli vezmou na starost, vyblbne se s něma, my si vyměníme "info", také se odreagujeme a odcházím s dcerkou domů spokojenější, vyrovnanější. Lépe naladěná na muže, naši babičku, domácnost, v neposlední řadě na vlastní dcerku.

Víte, když tak pozoruju jiné rodiny okolo sebe, tak schopnost udělat si čas na kávu s přáteli není vlastně otázka počtu dětí v domácnosti. Mám kámošky, které mají doma tři a více dětí a umí si ten čas udělat. Naopak některé kámošky s jedním dítětem mají problém si ten čas "najít". Spíš to bude otázka určitého žebříčku hodnot. Možná jsem mírně patologická, protože pro mě vztahy znamenají hodně. Přiznávám, mě opravdu baví více si vyjít na procházku s přáteli či s nimi posedět u dvou deci červeného než kopčit zemáky či poklízet králíky. To ale neznamená, že bych se těmto "povinnostem" vyhýbala. Naopak, když si splním "své", je pro mě odměna, že si můžu odpočinout s lidmi, kteří umí vytvářet fajn atmosféru. Chvíle s takovými lidmi obohacují a naplňují můj život o další rozměr. Rozměr poznávání druhých lidí a zpětné sebereflexe.

Takže mi, prosím vás, neberte to moje "vysedávání u kávičky"..já vám taky neberu čtení červené knihovny, vysedávání u vašich oblíbených internetových stránek, plení zahrádky, vyšívání, rybaření, sledování televizních seriálů...