Kdo by se rád nepotěšil v horkém letním dni osvěžujícím pohledem na lesklou hladinu lemovanou zeleným pásem rákosu. Kdo by si s chutí neodpočinul po dlouhé cestě na hrázi rybníka ve stínu staletých dubů někde v jižních Čechách. Ale rybníky, to není jen romantika a potěcha pro oko. Už od středověku přes slavnou éru Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan až po feudální hospodáře baroka i pozdějších období patřilo rybníkářství v Čechách také k významným složkám hospodářství. Chov a prodej ryb majitelům rybníků přinášel slušné zisky a ti zase po staletí neváhali investovat nemalé prostředky do zakládání, rozšiřování a údržby rybníků.
Ani my bychom dnes neměli zůstávat pozadu za svými předky. Důvodů je celá řada. Kromě finančního přínosu se díky moderním poznatkům o zdravém stravování stává rybí maso stále častější položkou na našem jídelníčku. Chov ryb je pro nás o to důležitější, že jako vnitrozemci nemáme možnost mořského rybolovu. Proti mořským rybám mají ty sladkovodní jednu nezanedbatelnou výhodu - jsou díky dlouholeté chovatelské tradici obnovitelným zdrojem.
K tomuto profitu prvoplánovému musíme připočítat i další funkce rybníkářství. Naši předkové je cítili intuitivně a moc řečí kolem toho nenadělali, my na to dnes jdeme vědecky. V každém případě jsou rybníky důležitým krajinotvorným prvkem, zadržují potřebnou vláhu a hlavně jsou významnou součástí protipovodňových opatření.
Je tedy nasnadě, že rybníkářství je pro nás důležité a chceme pro ně získat i více peněz z Evropské unie. Potěšující je fakt, že v této snaze nejsme osamoceni. Připojily se k nám i další čtyři ‚vnitrozemské‘ země - Slovensko, Rakousko, Maďarsko a Lucembursko - a společnou deklarací jsme oslovili evropskou komisařku pro rybolov. Pro roky 2007 - 2013 měli naši rybníkáři k dispozici z evropských fondů zhruba 900 milionů korun, na období 2014 - 2020 bychom rádi získali až dvojnásobek.
Vyjednávání nebude jednoduché a tak si kromě pádných argumentů vezmu do Bruselu i šupinu z třeboňského kapra. Pro štěstí.
