Pozdě, ale přece

V Kolíně se objevil začátkem devadesátých let. Zajímavý padesátník. Kdyby už tehdy nebyl kolínský umělecký soubor zrušený, tipovala bych, že je od divadla. Cítila jsem s ním naprostou spřízněnost. My dva jsme se pro sebe narodili.

Stačilo mi, že jsme se potkávali a on se na mě pokaždé nepatrně usmál. Co na tom, že jsem časem zjistila, že se nepatrně usmívá stále? Na mě se usmíval nepatrně více, tím jsem si byla jistá!

Postupně jsem o něm zjistila, že se narodil v Kolíně, v dospělosti žil jinde, a teď, po smrti rodičů, se vrátil do Kolína, do rodinné vily. Bydlel na druhém konci Kolína než já, ale chodil na naši stranu, na hřbitov, takže jsme se potkávali dvakrát, třikrát během měsíce.

Občas jsme se potkávali i na nádraží, já sice čekala na třetím nástupišti na rychlík do Prahy a on na druhém, směrem na Ostravu, ale brzy jsem od kamarádů dojížděčů zjistila, že jezdí do Pardubic, kde pracuje v chemičce.

Věděla jsem, že přijde chvíle, kdy se spolu zastavíme a naše světy o sebe břinknou. Těšila jsem se na to.

Trochu jsem byla zklamaná, když jsem ho potkala s mladou dívkou, která určitě nebyla jeho dcera, a zajásala jsem, když se po půl roce vedle něho objevila dívka jiná. A pak další a další. Však já si počkám!

A tak běžel rok za rokem.

Za rok mi bude sedmdesát a on se blíží k osmdesátce. Pořád je to zajímavý chlap a pořád se nepatrně usmívá a pořád si myslím, že na mě se usmívá nepatrně více.

Když jsme se včera potkali, věděla jsem, že čas uzrál. Řeknu mu, že jsme duše spřízněné. Řeknu mu, jak se pokaždé, když se na mě nepatrně více usměje, zatetelím. Řeknu mu...

Byl už skoro u mě. Nadechla jsem. Kdy, když ne teď?

Vešla jsem mu do cesty, on se na mě usmál nepatrně více, než se usmívá a já řekla:

"Vám to vždycky tak sluší!"

Dal pravou roku do kornoutu a pak na mě poprvé, skoro po třiceti letech, promluvil.

"Co to?"