Oči sněhem zaváté

Občas se potkám s lidmi, kteří stále neodpustili svým rodičům. Mladí, starší, senioři. Říkám jim, křivdy z dětství neodpustíte nikdy, pokud je nepochopíte do pětatřiceti.

Začátkem padesátých let bylo v Kolíně hodně sněhu. Táta vzal sáňky, dopředu posadil o dva roky staršího brášku a mě, dvouletou, posadil za něj. Drž se, Mášenko, řekl a sáňky se rozjely. Netrvalo dlouho, spadla jsem a zůstala sedět v závěji.

Oči jsem měla sněhem zaváté, táta s bráškou jel dál, už skoro nebyl vidět, ale já věděla, že se pro mě vrátí, stejně jako jsem odmalička věděla, že babička s maminkou rozmazlují mého o dva roky staršího brášku, protože se narodil krátce po smrti dědečka, a tyhle dvě ho braly jako někoho, koho jim děda poslal za sebe.

Táta viděl, že je Kája v rodině božstvo, a když byl doma, stala jsem se jeho preferovanou Mášenkou, a já litovala, že je doma málo, protože po práci šel většinou do hospody, což jsem už jako dítě chápala. Co by ho čekalo, kdyby přišel domů? Kuchyň plná ženských. Kolem stolu, kde měl v rohu své místo, seděla maminka, babička, její sestra Babeta a občas i naše sousedka. Také by se mi domů nechtělo.

„Společenský život“ nám zajišťovala maminka s babičkou. Návštěvy mnoha příbuzných, rozesetých po Kolíně, cesty na hřbitov nejenom za dědou, procházky do lesa, do parku a v létě jsme se skoro každý den chodili koupat.

Jednou jsem tátu přemluvila, aby se s námi šel také vykoupat. Šel. Poprvé a naposledy. Stál na břehu, hubený, neopálený, v trenýrkách, skočil z prkna, zaplaval si, pak se oblékl a odešel jako skoro každý den do hospody, odkud se vracel v noci a chtěl si s někým povídat.

Dost často jsme se proto moc nevyspali, protože když táta zjistil, že si s ním nikdo povídat nechce, lehl si, povídal si do tmy a kouřil. Všichni jsme tehdy spali ve velkém pokoji, tak jsem ze své postele sledovala jeho postel s hořící cigaretou, která se ve tmě pohybovala sem a tam a bála jsem se, že uhoří.

Když se v sedmapadesátém roce narodil můj druhý bráška, a táta přišel v noci domů, maminka mě vzbudila, já si vzala její černý župan, v kuchyni jsem tátu odchytila a pak jsme spolu seděli u stolu, dvě, tři hodiny a táta povídal a povídal a já byla hrdá na to, že mi říká všechno a nemá přede mnou žádné tajemství.

Kromě těchto nočních dýchánků jsme spolu také četli. Když mi bylo šest, maminka ho přihlásila v knihovně, která byla v naší ulici, pak mi dala jeho legitimaci a řekla, budeš chodit do knihovny tátovi půjčovat knihy.

Chodila jsem tam ráda a četla je s ním. Jednou, dvakrát se mi stalo, že jsem nám stejnou knihu půjčila podruhé a táta mi řekl, Mášenko, tuhle jsme už četli.

Knihy jsem mu chodila půjčovat až do roku 1982, kdy zemřel. Za rok se mi narodila dcera a díky ní jsem tátu pochopila, nadechla se a pak jsem poprvé v životě komusi mezi řečí řekla, že můj táta byl alkoholik. Bylo to pro mě očistně osvobozující.

Před deseti lety mi poštár přinesl pozvánku do slovenské Pošty pre teba. Zavolala jsem to své devadesátileté mamince a ta lakonicky konstatovala, pozval si tě bratr nebo sestra. Takhle jsem se na svá stará šedesátiletá kolena dozvěděla, že táta po válce pracoval jako řidič na statku v Napajedlích, měl pletky se statkářovou dcerou a ta otěhotněla. Táta si ji chtěl vzít, ale statkář mu hodil přes vrata kufr a poštval na něj psy. Táta se urazil, vrátil se do Kolína, za půl roku poznal maminku, tohle všechno jí řekl a pak už o tom nikdy nemluvili. Nikdy. Ani v sebevětší hádce, a že jich bylo, nepadlo mezi nimi o Napajedlích jediné slovo.

Tati a mami, škoda, že mi už nemůžete říct, jak vám bylo, když jsem odmalička tvrdila, že vím, že mám někde sestru a chtěla jsem, abyste mi řekli, kde...

Tento fejeton vyšel 5. 12. 2022 v Magazínu OnaDnes.