Když se stydíte za lež druhého

Stalo se to už před sedmi lety, ale do dneška si tu situaci pamatuju. Nic dramatického to nebylo, když jsem se vzpamatovala, bylo to k smíchu, ale ta chvíle, než jsem se vzpamatovala, ta je nezapomenutelná!

Bylo úterý na konci srpna 2007, měla jsem před sebou poslední týden dovolené, chystala jsem se vytisknout rukopis své dvacáté knihy KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, abych měla co opravovat ve vlaku, až zase začnu dojíždět do Činoherního klubu, a vtom se ozval telefon.

Volala mi redaktorka z BLESKU, že by se mnou chtěla udělat rozhovor, že za mnou přijede s fotografem do Kolína a že to vyjde už tuhle neděli. Domluvily jsme se, druhý den přijeli, v mé pracovně u chrámu sv. Bartoloměje mě vyzpovídala, na náměstí u kašny jsem zapózovala fotografovi a rozloučili jsme se.

Redaktorka mi druhý den poslala rozhovor e-mailem, já opravila několik nepřesností a poslala jí ho zpátky. Poděkovala a znovu mi potvrdila, že vyjdu v neděli.

A co myslíte, že Fuchsová udělala?

Vzala mobil a poslala na všechny strany esemesky o tom, že bude v neděli slavná.

Sedla k počítači a rozeslala e-maily, také na všechny strany a stejného znění. Fuchsová bude v neděli slavná.

Jenomže v sobotu vyhrál Roman Šebrle zlatou medaili a tak v neděli nezbylo na Fuchsovou v novinách místo. Redaktorka mi v neděli dopoledne zavolala a omluvila se, prý budu za týden.

Kamarádi a známí mi volali, posílali esemesky, nadávali mi, že si mě jeli koupit k benzínovým pumpám, a já držela před sebou chudáka Šebrleho jako ochranný štít a všem slibovala, že vyjdu určitě za týden. Řeknu vám, byla to velmi náročná neděle...

V pondělí jsem potkala kamarádku, která ode mě také dostala esemesku o tom, že budu v neděli slavná, tak jsem k ní zamířila, že se jí omluvím.

„Prosím tě, včera ten rozhovor...“ Rozzářila se.

„No dobrý! Fakt dobrý! Dobrý to bylo! Moc se mi to líbilo!“

Víte, do této chvíle jsem si myslela, že mě už nic v životě nepřekvapí. Že jsem na všechno připravená. Od mládí se řídím heslem „Očekávej ode všeho to nejhorší, a nikdy nebudeš zklamaná“, ale v tuhle chvíli mi to nebylo nic platné. Prostě jsem něco takového nečekala. V hlavě mi šrotovalo. Co teď? Co jí mám říct? Pořád opakovala, jak to bylo výborné, a protože jsem nechtěla, aby se zapletla tak, že by si cestu zpátky zavřela úplně, šla jsem rychle s pravdou ven.

„Víš, oni to tam včera nedali... Šebrle má zlatou... dali tam Šebrleho... budu tam až za týden...“

Zdálo se, že mě neslyšela a chvíli jela ze setrvačností dál.

„No, dobrý... dobrý to bylo... fakt dobrý...“

Bylo na ní vidět, že jí pomalu dochází, co jsem řekla, ale nezpanikařila, naopak, zatáčku vybrala v plné rychlosti geniálně!

„A Šebrle... ten byl taky dobrý, viď? Viď? Víš, já tě hledala, prolistovala jsem to třikrát, ale pak jsem si řekla, že je tam místo tebe určitě Šebrle... ten je tedy fakt taky dobrej!“

Rozloučily jsme se, každá jsme šly na jinou stranu a mě, když jsem se trochu vzpamatovala, napadlo, že jsem mohla zareagovat jinak. A víte jak? Když se rozplývala nad tím, jak byl ten rozhovor se mnou dobrý, fakt dobrý, měla jsem se jí zeptat, jak se jí líbily fotografie...