Je to hrdinství, říct ve vyšším věku, ANO?

Myslím manželské ANO. Manželské ANO, které si řeknou páry kolem sedmdesáti let. Proč jich je tak žalostně málo, když se říká, že láska kvete v každém věku?

Uvědomila jsem si to dneska, když jsem oddávala nádherný, mladý manželský pár. Ano, mladý pár, i když byli o pár let starší než já.

Poznali se na průmyslové škole jako náctiletí, on si ale tenkrát na nic netroufl, a tak šli životem každý jinudy. On dokonce došel až do Švédska. Ona ovdověla, on se rozvedl, před čtyřmi lety se po letech potkali, a dneska se vzali.

Na svatbě byli jejich děti, vnuci, přátelé. Atmosféra byla uvolněná, usměvavá, bezprostřední.

"Já už se žením potřetí, a vždycky všechno zapomenu," svěřil se mně a matrikářce, ženich. "Kam si mám stoupnout?"

"Teď bych měla za sebe hodit kytku, že jo," zeptala se mě po obřadu novomanželka. "Jsou tu dvě svobodné. Ale mně se nechce! Ona je nádherná!"

"Tak ji neházejte," poradila jsem jí. "Oddávám čtyři roky a nikdy žádná novomanželka kytku neházela!"

"Ale ve filmech se to dělá," vzdychla si nešťastně novomanželka a já mávla rukou.

"Ve filmech se toho dělá. Prostě si ji nechte a holky si někoho najdou samy, i bez vaší kytky!"

"Tak jo!" Šťastně se usmála a přitiskla kytku k sobě. A bylo to.

"Děkujeme za váš projev," přišel ke mně novomanžel. "Mohla byste nám ho dát na památku?"

Domluvili jsme se, že jim ho nechám v pondělí na matrice, až si tam půjdou pro oddací listy a pak jsme se s nimi, s matrikářkou Renatkou, rozloučily...

A já šla domů a říkala si, v čem tahleta svatba byla jiná, že jí mám plnou hlavu? Už když jsem si psala svatební projev, myslela jsem na ně, představovala jsem si je - promýšlela jsem každé slovo a hlavně jsem si představovala sebe - vždyť novomanželka byla ode mě dva - tři roky. 

A pak jsem na to přišla. Oddávám od dubna 2011 a dnes poprvé jsem oddávala takhle "mladý" pár.

Napadlo mě, je to hrdinství, říct si v tomto věku, ANO? A musela jsem si odpovědět, ANO. Říct si v tomto věku, ANO, je hrdinství.

Představila jsem si desítky dvojic, které spolu roky "chodí", ale nevezmou se kvůli dětem, které nechtějí přijít o majetek matky nebo otce, nevezmou se kvůli majetku, o který nechce přijít jeden nebo oba z dvojice, nevezmou se kvůli svému pohodlí, lenosti, sobeckosti, nevezmou se kvůli vdovským důchodům, na které by sňatkem ztratili nárok, kvůli lidem, kterým by byli pro smích, kdyby se na stará kolena vdávaly či ženili...

Představila jsem desítky dvojic, které jsem za svůj život poznala a znám, desítky dvojic, které spolu "chodí", ale nevezmou se, jako se dneska vzali ti "moji" novomanželé.

A když jsem si představila ty desítky dvojic, viděla jsem zapšklé tváře, nerozhodné a proto nespokojené lidi, viděla jsem lidi, kteří dělají to, co po nich chtějí jejich děti, viděla jsem lidi, kteří by rádi udělali to, co dneska udělali "moji" novomanželé, ale nemají na to odvahu.

ANO, je to hrdinství, říct ve vyšším věku, ANO.