Vesnický monopol českých řetězců s potravinami zdravě narušují vietnamští obchodníci. Přečtěte si můj příběh ze zkušenosti.
V mnoha českých i moravských vesnicích si otevírají obchody s potravinami obchodníci vietnamské národnosti. Vedle tradičních Jednot, Flopů a dalších malých řetězců jsou zdravou konkurencí. Ba co víc – ke svým zákazníkům se chovají vřele a když potřebují jiný druh rohlíků, tak není problém je druhý den přivézt.
Obchody z dob první republiky sice nepamatuji, ale znám z knih i vyprávění. Platilo náš zákazník – náš pán. O svůj krám se obchodník staral, protože byl jeho a moc dobře věděl, co s jeho odbytem udělá dobrá, nebo pokažená pověst. Když u nás na vesnici otevřel svůj malý obchod s potravinami mladý vietnamský manželský pár, nejprve zavládlo zděšení z toho, že na poklidné vesnici budou Vietnamci prodávat potraviny. Kdo to jakživ viděl? A ejhle. Otevírací doba přizpůsobená těm, kteří jezdí pozdě domů z práce, milé chování a dodání potravin a zboží podle přání zákazníků způsobilo, že „mají plno“. Předsudky, které vládly v hlavách lidí, se postupně vytratily.
Plíseň na prošlé potravině. No a co?
Mám ráda aspikové závitky. Tedy ty, které nejsou prošlé. V české Jednotě jsem si jeden koupila ke snídani. Když jsem hladová přijela do kanceláře, chtěla jsem si ho s chutí dát. Rychle mě ale přešla nálada. Aspik byl porostlý plísní. Podívala jsem se na datum spotřeby – prošlé. Dobře, může se stát. Druhý den jsem šla do stejné Jednoty a podívala se na řadu aspiků, tam kde včera. A také byly porostlé plísní a také s prošlou dobou trvanlivosti. Nechtěla jsem, aby si i ostatní zkazili svoji snídani a svačinu, proto jsem na to šla upozornit velmi mile vedoucí prodejny. Zkušenost s plesnivou snídaní završilo chování vedoucí. Beze slova mi vzala z ruky prošlý aspik a odešla pryč. Žádná omluva či poděkování za upozornění.
Druhý den jsem si šla koupit snídani k vietnamskému prodejci.
