Nemám čas je velmi častou větou. Slyšíme ji denně, ze všech stran. Říkáme ji my, nebo lidé kolem nás. Pokud tuto tak často používanou větu použijeme ve formulaci: Nemám čas na … přiměje nás uvědomit si hodnoty a priority.
Abychom mohli věci řešit, musíme je umět nejprve pojmenovat. Nemůžu poslat fotky z dovolené svým známým proto, že nevím, jak se používá služba úschovna.cz, nebo je neposílám proto, že se mi nechce fotky vybrat, zabalit a poslat? Nestíhám odevzdat závěrečnou zprávu z projektu proto, že nemám všechny podklady, nebo proto, že ji odkládám na později, protože se mi nechce dělat a dávám přednost jiným úkolům? Nejdříve je důležité rozlišit dva pojmy – nechce se mi, nebo nemůžu. Pokud se mi nechce, je to otázka naší disciplíny (a také prokrastinace), pokud nemůžu, je zapotřebí najít jiný způsob řešení.
Jsme to my sami, kdo rozhoduje, jak naložíme se svým časem
Svalování „viny“ na druhé nás zbaví svobody jednání. Pokud používáme často spojení – musím zůstat v práci déle, musím jít nakoupit, musím jít udělat to a to, protože jinak to nejde, atd. dostáváme se do role svalování zodpovědnosti za náš čas na druhé. Je přeci lepší říct, že nemáme čas proto, že za to mohou druzí lidé. Naše hlava pak přijme to, že příčinou našich problémů jsou ti druzí a začneme si myslet, že řešení je také v těch ostatních. Věta nemám čas se stala módní větou. Znamená to, že člověk je busy. Nestává se však stále více klamáním sama sebe, výrazem naší ztráty svobody jednání?
Říkat ne zlým věcem, ale i těm dobrým
Nedávno jsem mluvila s jedním knězem. Řekl mi, že jedna z křesťanských zásad je říkat ne. A to věcem zlým, ale i těm dobrým. Když řeknu, že právě teď nemám čas věnovat se něčemu jinému, vede nás to k zamyšlení nad hodnotami. Co vlastně pokládám za důležité? Nepůjdu dnes na fotbal, budu doma se svojí rodinou. Fotbal není zlá věc. Je to tedy otázka priorit.
Budou Velikonoce, začalo jaro. Přejme si ne více času, toho máme všichni stejně, ale hodnotně strávený čas.
