Kdy jsem sám sebou? Kdo zná moji podstatu, to, co chci a to, co jsem? Každý den, v každé situaci hrajeme své role. Někdy jsou nám přisouzené, někdy jsou námi vytvořené.
Jsme uvěznění v bublině představ a přáních druhých. Těch, kteří přesně vědí, jak má život vypadat. Jsme vězni v sobě samých. Štěstí odkládáme na zítřek a popozítřek. Jako písek si necháváme protéct rukama čas, který máme. Stavíme se do póz, které obkoukáváme, volíme slova, která jsou bez obsahu a nosíme šaty, které nás tlačí. Hromadíme povrchní zážitky jen pro to, abychom se měli čím pochlubit, hledáme ve slovníku slova, kterými oslnit. Umrtvujeme vnitřní hlas jen pro to, aby se neprojevil něčím společensky nepřijatelným. Ovládáme své pocity natolik, že nejsme schopni říct, co doopravdy cítíme.
V psané řeči používáme vykřičníky, ale v hlavě máme otazníky. Vyhýbáme se odpovědím na své vlastní otázky a slzy považujeme za nedůstojné. Přitom naše srdce křičí a zaplavuje tělo emocemi, které si zakazujeme projevit. Svým dětem, rodičům a přátelům kážeme o principech života, východní i západní moudrosti, dáváme za příklady slavné i méně slavné osoby. Vyhledáváme teze, které nám pasují do našeho způsobu uvažování, nebo ty, o kterých si myslíme, že by bylo fajn, kdyby fungovaly i v našem životě. Dobrovolně si vrážíme střepy do hrudi, se souhlasem nás samotných prodáváme sama sebe za potlesk, peníze, falešnou společenskou prestiž a uznání, které se za rohem rozplyne jako jarní mlha.
S úctou věnováno těm, kteří s odvahou přiznají své emoce.
