Obdivovala jsem ho. Nejen proto, že každou květinu a rostlinu znal českým i latinským názvem a ještě je zařadil do skupiny, ale především proto, že si uchoval lásku a úctu ke svému řemeslu.
Neděle večer. Po slunném dni se ochladilo a začalo pršet. Vyrazila jsem tak na dlouho slibovanou návštěvu třiasedmdesátiletého pana Jana, zahradníka. Odsune ze stolu hrnek s kávou a přináší notebook, aby mi ukázal fotky z výstav lilií. Ukazuje mi jednotlivé fotky a u každé mi říká, jak se jmenuje. Lilií existuje až 8 000 odrůd. Svěřuje se mi, že ho rozčiluje, když lidé nedělají práci pořádně. Nedávno se díval na pořad v televizi o zahradničení, mluvili tam o rostlině, ze které se vaří čaj, ale dali k tomu obrázek jedovatého keře. Ten mi zanedlouho ukazuje na svém dvoře a dokončuje vyprávění tím, že redaktorovi volal, aby ho na to upozornil. „Bylo mu tu jedno. Přitom pár plodů ze zlatice by zabilo dítě.“
Vraťme se ještě ke stolu. Pan Jan obdivuhodně a s úctou vypráví o krásách rostlin. Občas si posteskne, že na dnešních zahradách místo barevných květů je spíše zelená tráva a beton. Druhým dechem však dodává, že lidé objevují zahradničení po čtyřicítce. „Když mě vnuci hledají, tak jim babička říká - děda je zase na zahradě. Kochá se.“ Pan Jan je v zahradnickém spolku, je tam skoro nejmladší. „Umíráme a mladí se k nám nehrnou.“ Každý rok pořádají několik výstav. Lidé se chodí dívat a obdivovat nádherně naaranžované lilie, narcisy, růže. „No jo, ale kdo to řemeslo převezme po nás. Znal jsem zahradníka z nedaleké vesnice. Byl už starý, pamatuji si ho jako kluk. Nabídl jsem mu, aby se přijel podívat na mé lilie. Ale neměl se jak dostat, tak jsem pro něj přijel. Stál na zápraží, oholený, v obleku. Prostě starý pán, který se hezky oblékl, když měl je na návštěvu. Mně tehdy bylo šedesát. On se dožil sta pěti let. Tenkrát mi říkal – založ si firmu. Na to jsem mu odvětil, že kdybych věděl, kolika let se dožiju, tak bych o tom možná uvažoval i v šedesáti. A ten starý zahradník mi řekl – musíš dělat věci tak, jako bys měl žít věčně.“
Byla jsem zvědavá. Zeptala jsem se, jestli musí také vstávat ke květinám, jako se vstává k dobytku, aby se nakrmil. „Než posnídám, musím zkontrolovat skleníky, teplotu, prvně zahrada, potom já.“ To už mě vedl na dvůr a na zahradu. Lehce pršelo, vzduch voněl zemitou jarní vůní. Přede mnou se otevřel pestrobarevný výhled. Tulipány, kosatce, hyacinty, narcisy, čerstvě vyrůstající lilie… Procházeli jsme zahradou, pan Jan se něžně mazlil s květy narcisů a ukazoval mi, jak je příroda mocná, jaké krásné tvary umí vyčarovat. Obdivovala jsem ho. Nejen proto, že každou květinu a rostlinu znal českým i latinským názvem a ještě je zařadil do skupiny, ale především proto, že si uchoval lásku a úctu ke svému řemeslu. Mohl klidně sedět před televizí (byl čas Televizních novin) a nadávat na to, co se děje ve světě. „Máte krásně udržovanou zahradu,“ říkám mu. „To manželka. Každý rok dostane na Vánoce motyku,“ směje se. „Také ji to baví. A když si má vybrat, jestli vařit oběd, nebo okopávat zahradu, jde na plevel a já vařím. Máme to dobře rozdělené.“ Po cestě zpět trhá narcisy, pečlivě vybírá. Ve forózu (to je vstupní hala u starých domů) se se mnou loučí a podává mi narcisy. „Pozdravuj doma. Snad ti udělají radost.“ Nepamatuji si, kdy mi květiny udělaly větší radost, než dnes.
Věnováno JK a všem lidem,kteří neztratili lásku ke svému řemeslu.
