Čas, který věnujeme druhým lidem, je to nejcennější, co jim můžeme dát. Není to fráze. Mám s tím čerstvou osobní zkušenost.
Bylo pondělí, krátce po třetí hodině odpoledne. Měl jsem domluvený sraz s kolegy před domovem důchodců. Poprvé jsme se tam potkali asi před měsícem. Byla jsem tam jako host. Kolegové v roli dobrovolníků. To jsou lidé, kteří ze své vůle chtějí věnovat svůj čas těm, kteří to ocení. A zadarmo. Zajímavé je, že většinou svůj čas „darují“ ti, kteří ho mají nejméně. Je to podobné jako v příběhu, kdy přijde Ježíš za chudou a bohatou vdovou. Požádá je o jídlo, protože má velký hlad. Slíbí jim, že je odmění penězi, každé dá tolik, kolik mastných ok bude v polévce. Chudá vezme to poslední co má a uvaří polévku. Bohatá chce dostat co nejvíce a tak s omastkem nešetří. Přidává a přidává. Ježíš podle svého slibu vdovy odmění. Chudé vysází na stůl tolik peněz, kolik ok spočítal v polévce. Té bohaté dá pouze jednu minci. To proto, že přespříliš omastku udělalo v talíři jedno velké mastné oko.
Při druhém setkání se ze mě stal dobrovolník, ani jsem nevěděla jak. Rozpačité pocity s plnou hlavou toho, co všechno jiného jsem mohla stihnout a udělat, mě pronásledovaly do doby, než jsme si vzali každý svého vozíčkáře a vyrazili na procházku. Najednou jsem vkročila do jiného světa. Nezvonil telefon (byl vypnutý), společně se starou paní K. jsme si všímali odkvetlých šeříků a zelených ořechů (čehož bych si jen tak nevšimla), zdravili jsme kolemjdoucí, vyměnili si s nimi pozdravy. Společně s ostatními (tři dobrovolnici a tři starší lidé na vozíčku) jsme strávili dvě hodiny povídání si o obyčejných lidských věcech. Dokonce si myslím, že jsme si občas vyměnili role – ne my jsme zpříjemnili pár hodin našim vozíčkářům, ale o ni nám. Když jsme se loučili, v jejich očích jsem viděla něco, co už dlouho ne - upřímnou radost. Po cestě domů jsem si uvědomila (a cítila), že takto odpočatou a čistou hlavu jsem už dlouho neměla. Největší dárek, který můžeme někomu dát, je náš čas. Když někomu darujeme svůj čas, dáváme mu část svého života, který se už nikdy nevrátí.
K tomuto poznání a k těmto činům člověk často nedojde sám. Já mám to štěstí, že mám kolem sebe ty, kteří mi k tomu pomáhají. Přeji vám to stejné, co sobě.
