V minulém příspěvku reagujícím na televizní debatu na téma nezaměstnanost jsem si nechal ještě jeden problém, který s tím také souvisí, a zároveň jsem slíbil, že se k tomu vrátím. A už je to tady.
Ještě než začnu, takové krátké shrnutí. V předchozí úvaze jsem trochu „cupoval“ náš zákoník práce, zejména ustanovení o výpovědích, která jsou, podle mého názoru, až příliš na straně zaměstnanců. To vcelku koresponduje s celkovým trendem v EU. V USA je však situace trochu jiná. Pokud není v písemné pracovní smlouvě výslovně uvedena výpovědní lhůta, je oboustranně okamžitá, jak se lidově říká „na hodinu“. Stále mi vrtá hlavou, proč nikomu není divné, že země s tak „tvrdým“ zákoníkem práce (z hlediska zaměstnanců) vykazovala před krizí nezaměstnanost 3%, zatímco země EU se svými ochranářskými předpisy se nebyly schopny dostat ani k hranici 5%? Asi to nikoho netrápilo a stále netrápí… Ale teď zas o něčem jiném.
Podle některých ekonomů platí takové zajímavé pravidlo, že čím jistější je plat, tím nejistější je, že si za něj něco koupíte a naopak. Toho prvního jsme si užili za socialismu, kdy bylo právo na práci (a mzdu), ale prázdné obchody. Dnes si zase dosytosti užíváme toho druhého, bohužel i včetně negativních dopadů, protože nic není ideální. Čas od času mi připadá, že jsme k tomu pravidlu tady v Česku ještě vymysleli takovou analogii: Čím jistější je tvoje pracovní místo, tím nejistější je, že za svou práci dostaneš zaplaceno.
Určitě si řeknete, co je to za blbost? Ale pojďme to trochu rozebrat. Napřed odlehčeně, a pak se do toho dáme natvrdo. Podepsáním pracovní smlouvy na dobu neurčitou a překonáním zkušební doby je zaměstnanec u nás uveden do jakéhosi zaměstnaneckého ráje. Má stanoven fond pracovní doby a povolené (omezené) přesčasy, předepsané přestávky v práci, nárok na příplatky za práci o sobotách a svátcích, nárok na placenou dovolenou a náhradní volno za předčasy, spolu se zaměstnavatelem si střádá na důchod a pro případ nemoci a ještě ho nemohou jen tak z práce vyhodit.
To je samozřejmě spousta výsad na jedné straně, a protože nejsme v ráji, ale v reálném světě, tak si to zaměstnavatelé chtějí nějak kompenzovat, aby se to srovnalo, protože příroda spěje k rovnováze. A tak čas od času, zejména když se nedaří, přestanou odvádět za zaměstnance odvody na sociální a zdravotní pojištění. Když to nestačí, přestanou mzdy vyplácet úplně a předpokládají, že to zaměstnanci nějakou dobu vydrží a neodejdou, protože by přišli o odstupné. A docela jim to funguje. Za tichého souhlasu a nečinnosti příslušných úřadů a orgánů. Tady končí ten „odlehčený“ rozbor.
Jestliže jsem v minulém pojednání nazval vybírání minimální daně z příjmu bez ohledu na to, jestli OSVČ něco vydělala nebo ne, za zhovadilost, tak neplacení mezd a odvodů za zaměstnance je naprosto stejnou zhovadilostí. Mistrovským kouskem a třešničkou na dortu je takový místně zavedený rituál, že dlužné částky za odvody jsou pak vymáhány příslušnými úřady na zaměstnancích, zatímco zaměstnavatel v konkursu často již vesele podniká pod jiným jménem dál. Mám krásný příklad ze svého okolí, kdy si příslušné úřady hezky počkaly devět let na dobu těsně před promlčením, a pak to dotyčné „napálili“ i s pokutou a penále z prodlení. A to měla ještě štěstí, že byla u té firmy zaměstnána pouze půl roku. I tak to vyšlo na nějakých 14 tisíc korun, což pro její rodinu s jedním platem a dvěmi dětmi představovalo více než celoměsíční živobytí. Z čeho budou ten měsíc žít už nezajímalo opravdu nikoho.
Že to s tou nezaměstnaností až tak moc nesouvisí? Se zaměstnaností možná ne, ale se špatným zákoníkem práce určitě ano. Svým způsobem se nemůžeme divit zaměstnavatelům, že takto (neplacením odvodů a mezd) řeší krizové situace ve firmě. Pokud by se mohli se zaměstnancem rozloučit rychle a bez nesmyslně vysokého odstupného, nesvádělo by je to vytvářet jakousi „kuličku“ dluhů, které pak tlačí před sebou často až do hořkého konce. Místo jednoduchého a čistého řešení se hraje jakási zákopová válka. Zaměstnavatel ve snaze ušetřit odstupné drží zaměstnance v pracovním poměru a sebe v naději, že „se to zlepší“, nebo alespoň že někdo ze zaměstnanců nevydrží a dá sám výpověď. Zaměstnanec nakonec taky doufá, že „se to zlepší“ a on si udrží práci, nebo že když se to nezlepší, tak dostane alespoň (tučné) odstupné. Nakonec nedostane nic, dokonce ani dlužnou mzdu, a sociálka se zdravotní pojišťovnou na něm budou ještě vymáhat i ty odvody, které nikdy ani neviděl. Přitom už mohl dávno dělat někde jinde a bez toho, aby zcela zruinoval veškeré své finanční rezervy nebo se dokonce dostal do dluhů. Ještě si myslíte, že máme dobrý zákoník práce?
Ale na druhé straně - zákoník práce za všechno taky nemůže. Jedna lidová moudrost praví, že na lumpárny musí být vždycky dva – jeden, co je dělá, a druhý, co mu to trpí. Zaměstnavatelé by si samozřejmě nedovolili dlužit na odvodech a mzdách, kdyby jim to příslušné úřady netolerovaly. Pochopitelně do přechodných potíží se může dostat každý. Jako úřad bych byl velmi vstřícný těm zaměstnavatelům, kteří včas přijdou a mají snahu vzniklou situaci řešit např. formou splátkového kalendáře. Pokud ale nedostojí ani tomu, pak by měla přijít okamžitá a rychlá akce, než problém přeroste do průšvihu.
Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu debatu se starším pánem, který pracoval několik let v USA, konkrétně v Kalifornii. Nejprve jako kuchař, pak vedl nějakou partu kopáčů. Tam si zaměstnavatel nedovolí nevyplatit mzdu nebo neodvést zdravotní pojištění (to je povinné, sociální si každý řeší individuálně), protože by ho velmi rychle a nekompromisně zavřeli. A to i v případě nelegálních zaměstnanců bůhví odkud. Je naprosto běžné, že firma před krachem první, co udělá, vyrovná se se zaměstnanci. Pochopitelně poté, co jim dá snadnou a rychlou výpověď. A pak že neplatí to vzpomínané pravidlo o jistotě pracovního místa a výplaty.
Jakou máme naději na zlepšení? Docela malou. Rozhodují totiž o tom lidé, které to netrápí. Tedy existenčně je to netrápí, abych byl přesný. O kom mluvím? No přece o našich poslancích a senátorech. My jsme totiž bláhově v šerém dávnověku po tzv. sametové revoluci prohlásili, že by bylo neetické a možný střet zájmů, kdyby tito pánové a dámy podnikali. Proto dostali velmi slušné platy a k tomu spoustu příplatků a nezdaněných náhrad, které si ještě pravidelně zvyšují, aby je to nesvádělo k nepravostem. To se stejně nepovedlo, ono se špatně odolává nehrábnout si, když kolem tečou miliardy, konečně, jak říká pan Werich: „Lidi jsou jenom lidi…“ Pokud se někomu předchozí formulace zdá příliš ostrá, nebo dokonce žalovatelná, odkazuji ho na rozhovor s Jiřím Čunkem v MF dne 15.4.2009. Abyste to nemuseli pracně hledat, cituji: „Někteří lidé jsou „u koryta“, u moci a rozdělování peněz strašně dlouho a fungují v zásadě tak, že rozdělují peníze a při tom samozřejmě nepřijdou zkrátka a nechtějí se toho vzdát.“ Ale zpět k tomu podnikání.
Takže poslanci a senátoři v drtivé většině nepodnikají, tedy alespoň ne v tom smyslu, za co považuji podnikání já, a to je něco vyrábět nebo poskytovat služby. Levně koupit akcie, pozemky nebo nemovitosti a ty pak se ziskem prodat nepovažuji ve smyslu tohoto článku za podnikání. Ostatní jejich aktivity v oblasti privatizace státního majetku a přidělování státních zakázek nebudu radši ani komentovat, to za mě udělal odpovědně už pan Čunek.
Díky tomu jsme se dostali do situace, kdy náš zákonodárný sbor je naprosto odtržen od reálného života. Oni nikoho nezaměstnávají, nemusí shánět zakázky, jednat s dodavateli o ceně surovin, hlídat výrobu, handrkovat se s odběrateli o včasné zaplacení faktur a ještě k tomu dodržovat spoustu předpisů daňových, pracovněprávních, ekologických, bezpečnosti práce a bůhví ještě jakých. Tak nevím, jestli to rozhodnutí o nepodnikání poslanců a senátorů nebylo tzv. kontraproduktivní, lidově se tomu říká nadělat si do bot.
A to není kámen úrazu pouze zákoníku práce. Ruku v ruce s ním se veze i řada dalších zákonů a předpisů, zejména daňové zákony – složité, nejednoznačné, nepřátelské a neustále se měnící, ale také obchodní zákoník se svým dodnes neuspokojivě vyřešeným vztahem věřitel-dlužník a další a další, ale to byl námět na několik takových článků. Divili bychom se, jak rychle by se všechny tyto nesmysly, chyby a nedodělky odstranily, kdyby se to členů zákonodárného sboru dotýkalo opravdu osobně a existenčně. Howgh.
Na závěr si dovolím ještě takový malý dodatek, takový apendix. S nebezpečím poměrně velké nezaměstnanosti jsme už jednou setkali, aniž bychom si to tehdy, natož teď, pořádně uvědomovali. Ano, bylo to začátkem 90. let minulého století. Po tzv. sametové revoluci a nasměrování země do lůna kapitalismu přišlo o práci spousty lidí. Ať už to byli ti vyhození od armády, policie, StB a bůhví jakých ještě institucí nebo první vlna těch, které smetla počínající privatizace a restrukturalizace bývalých státních podniků. Kam se ti lidé poděli? Nepamatuji si, že by davy nezaměstnaných táhly ulicemi nebo umíraly hlady po příkopech.
Ano, odpověď není tak těžká – mnozí z nich začali podnikat a posléze vytvářet pracovní místa i pro ostatní. Pravdou je, že doba tehdy a teď je nesrovnatelná v podmínkách a možnostech. Tenkrát byl totální nedostatek zboží a služeb, zlaté hřivny ležely na ulicích, stačilo začít dělat téměř cokoli nebo to alespoň přivézt ze „západu“, o službách ani nemluvě. A navíc…
A o tom se chci právě zmínit. A navíc byl nesrovnatelně jednodušší vstup do podnikání. Živnostenský list vám udělali za pár šupů na cokoli, jednoduché účetnictví bylo opravdu jednoduché, daňové přiznání drobný podnikatel zvládl sám. Na zdravotní a sociální bylo možné dokonce jednu dobu odvádět „podle uvážení“, stačilo 100 Kč měsíčně (po tom bych tedy zrovna neplakal). Stát nám v podstatě „půjčil“ na podnikání.
To je samozřejmě nevratná záležitost, dvakrát se nedá vstoupit do jedné řeky. Stálo by však za úvahu, co udělat, abychom se tomu alespoň v něčem přiblížili, když nám nezaměstnaných přibývá (a přibývat ještě dost dlouho bude) jako hub po dešti? V prvé řadě odstranit do očí bijící nesmysly. Přísná kategorizace předmětu podnikání vedla k tomu, že málokdo vystačí s jedním živnostenským listem (à 1000 Kč kus), na založení s.r.o. potřebuje 200.000 Kč nehledě na předlouhé procesní průtahy. Čerstvě vzniklý podnikatel ještě nic nevydělal a už musí platit zálohy na zdravotní a sociální pojištění, popř. na daň z příjmu. To samozřejmě spoustu lidí odradí a raději se přihlásí na úřadu práce.
Já jako stát bych po takovém člověku v prvém roce podnikání nechtěl vůbec nic. Tedy nic platit (samozřejmě za podmínky, že on nebude chtít nic platit po mě). Jak jsem řekl minule, je lepší ten, kdo sice nic nepřinese, ale také nic nechce, než ten, kdo chodí jen s nataženou rukou. Pochopitelně účetnictví by vést musel a po roce bych řekl spolu s Petrem Bezručem: „Přijď, zúčtujem spolu!“ Samozřejmě ne v duchu komunistických idejí, ale s tím, že finanční úřad je jeho pomocník a ne kat, jak bývá často zvykem.
Pak bychom se ani nemuseli tolik bát rychlého a jednoduchého propouštění. Kdyby se tímto snížila nezaměstnanost o půl nebo procento, byl by to důvod k oslavě. Možná, že bychom mohli i „hrábnout“ do přebujelé státní správy, jejíž potřebu redukce by jistě vyvolalo automaticky „jen“ prosté zjednodušení a zprůhlednění některých zákonů a předpisů. Pracuje tam určitě spousta chytrých a šikovných lidí a s odstupným, které jim stát určitě neupře, by mohli mít solidní základ pro podnikání. Kdyby to nebylo tak složité, že?
