14. května měla paní Jílková televizní debatu na téma nezaměstnanost a jak na ni. Nechytil jsem úplný začátek pořadu, ale zastoupení tam měli všichni – zaměstnavatelé, odbory, ministerští úředníci i sami nezaměstnaní. Přesto mi to připadalo jen jako chození kolem horké kaše.
Když pomineme současnou krizi, tak u nás stále existuje několik jevů, které významně zvyšují nezaměstnanost. Prvním a největším je bohužel zákoník práce, zejména ustanovení o výpovědích. Zaměstnavatelům se pochopitelně zdá příliš „tvrdý“, zaměstnancům opět pochopitelně příliš „měkký“. Zavedení výpovědi bez udání důvodu, kterou prý vláda připravuje (nebo spíše připravovala), vyvolává hysterické reakce a nájezdy rozezlených odborářů na matičku Prahu. Ano, mají v podstatě pravdu. Výpověď bez důvodu totiž neexistuje. Výpověď má vždycky nějaký důvod.
Uvědomme si konečně, dámy a pánové, že firma není nějaká zoologická zahrada, kde si majitel chová zaměstnance pro okrasu a soutěží s ostatními majiteli firem, kdo jich má víc a krásnější. Zaměstnávání lidí je tvrdě ekonomická záležitost. Zaměstnanec si musí vydělat nejen na sebe, což při našem systému daní a odvodů představuje skoro dvojnásobek toho, co dostane ve výplatě, ale musí ještě k tomu vytvářet nadvýrobek, aby se dosahovalo zisku. To je věc známá asi 150 let, komunisti to později nazývali vykořisťování člověka člověkem, aby to nakonec sami využívali, protože jinak se ekonomika zhroutí. Pokud zaměstnanci pracují a nekradou, tak je nejběžnějším důvodem k výpovědi to, když pro něj zaměstnavatel nemá práci. Tento důvod v našem zákoníku práce neexistuje, nazývá se to „z organizačních důvodů“ a je to oceněno příslušnou sazbou 2+3, tedy v podstatě pětiměsíčním odstupným, pokud by zaměstnavatel trval na okamžitém ukončení pracovního poměru.
Díky tomuto všeobecně prospěšnému ustanovení sedí doma na podpoře několik tisíc, desítek tisíc a možná i stovek tisíc práceschopných lidí. Žiji na venkově a v rámci své podnikatelské činnosti se pohybuji v oblasti několika okresů. Díky tomu znám nemálo drobných živnostníků a malých firem složených ze řemeslníků, kteří a které odvádějí dobrou práci a jsou zahlceni zakázkami. Samozřejmě by uživili i dalšího zaměstnance nebo i několik, ale neudělají to. Radši odmítnou zakázky. Jsou přímo zděšeni z toho, že kdyby se zakázek nedostávalo, tak se zaměstnance „nezbaví“. Tedy samozřejmě že se ho zbaví, ale mohlo by je to taky finančně položit. A to se říká, že zaměstnanost drží na výši právě malé a střední firmy.
Přitom by stačilo, kdyby mohli jednoduše říci: „Hele Franto, Tondo nebo Pepíku, zítra, příští týden nebo příští měsíc už nechoď, nemám zrovna práci, když se něco naskytne, dám ti vědět.“ Jenom s touto vidinou by nakonec toho Frantu, Tondu nebo Pepíka zaměstnávali několik let ke všeobecné spokojenosti. Připomíná mi to jeden zážitek z dob předlistopadových. Tehdy byl v pražských kinech zaveden takový rituál, že nový film šel napřed v prestižních premiérových kinech, pak ho přesunuli do těch méně prestižních, až skončil někde na periférii Velké Prahy. Tento proces trval u každého filmu i několik měsíců, a tak nebylo nutné pospíchat. Vždycky jsem si říkal, jó, to může být dobrý film, příležitostně na něj půjdu. Na většinu jsem nakonec nikdy nešel. A tak je to i s těmi zaměstnanci. Jenom s tou vidinou jednoduchého propuštění jich bude zaměstnáno daleko více a možná, že i bez větších excesů.
S tím souvisí další důležitá věc. Příliš velká složitost celého systému výpočtu mezd, daní a odvodů, který se navíc neustále dynamicky mění a pod rouškou hesla „neznalost neomlouvá“ si alibistická státní správa myje ruce nad informovaností a dopady u jednotlivých podnikatelských subjektů. Ne všichni mají na to, aby si zřídili nákladný ansámbl, který to bude sledovat a hlídat. A tak ti drobní a malí, kteří by se paradoxně nebáli vytvořit pracovní místo i přes riziko stálého dostatku zakázek, na to nakonec rezignují, protože „je s tím moc práce a papírování“. A dodám: „a ještě spoustu rizika, že slíznou za nějakou administrativní chybu pokutu.“
A tím se krásně a elegantně dostáváme ke druhému problému v otázce nezaměstnanosti, já bych to nazval něco jako kletba minulých věků. Tedy ne všech, jenom toho socialistického. Zaměstnavatelé jsou totiž stále všeobecně chápáni jako vykořisťovatelé. U zaměstnanců je to pochopitelné, s tím mají problémy i země, kde kapitalismus vládne bez přerušení celých těch 150 nebo dokonce 200 let. Horší je ovšem tato vžitá představa v případě úředníků státní správy. Drtivá většina z nich nikdy nepodnikala a neměla zaměstnance, katastrofálně jim chybí jakákoli reflexe, prostý pohled „z druhé strany“. Takoví lidé by tam vůbec neměli být. Kde však vzít ty s podnikatelskými zkušenostmi, že?
Finanční úřady, živnostenské úřady, úřady práce a správy sociálního zabezpečení tak místo toho, aby zaměstnavatelům zejména pomáhaly, tak jak je to zvykem např. v Německu, tak jim spíše škodí. Čekat „za bukem“, až někdo udělá chybu, a pak mu to nechat patřičně „sežrat“ tam bývá často velmi rozšířeným sportovním odvětvím. Dohnat „zlého“ zaměstnavatele ke krachu je vrcholným zážitkem. Navíc se naprosto vžil přístup, že kontrola „musí něco najít“, takže se v účetních dokladech schválně nechávají jednoduše dohledatelné a ne moc drahé „chyby“. Mezi podnikateli o tom kolují celé ságy a existuje neoficiální seznam měst, kde je téměř životu nebezpečné umísťovat sídlo své firmy.
Je k nevíře, že ani po téměř dvaceti letech mnohdy problematického, ale přece jen tržního hospodářství si mnozí tito lidé neuvědomují, že na jejich výplaty musí někdo vydělat. A že to jsou jen a jen ti, kteří vytvářejí nějaké hodnoty nebo poskytují nějaké služby. Nezaměstnaný jim na výplatu asi nepřispěje. Zejména v zájmu úředníků státní správy by mělo být udržet při životě nejen zaměstnanost, ale i podnikatelské subjekty včetně těch nejdrobnějších. Každý člověk, který od státu nic nepotřebuje nebo dokonce do něj ještě něco přináší, by měl být vážen a ctěn a k Novému roku by měl dostat od ministra financí blahopřání. To je ovšem jenom Večerníček.
Tím jsem se nenápadně dostal k jednomu tématu, které jsem původně vůbec nechtěl vzpomínat, ale budiž. U podnikatelů bývá často trnem v oku to, že „neplatí daně“. Tedy přesněji daň z příjmu. Ne že by podnikali na černo, ale své příjmy vynákladují a daň z nuly je pak taky nula. Někteří „šíbři“ jsou dokonce několik let v mínusu. Já tomu říkám podnikatelská puberta. Oni pak zjistí, že sice ušetřili na daních, ale nemohou také očekávat nic od svého okolí. Nemocenská, důchod, ale taky jestli mu dá banka úvěr nebo dostane leasing na auto se odvíjí právě od daňového přiznání. A když tam nic není…
Ale zpět k tomu trnu. Ten bývá velmi často zabořen hluboko v oku nebo spíše očích zaměstnanců. Ani se nedivím. Jim zaměstnavatelé strhnou daň z příjmu podle tabulek a bez pardonů. V tomto se neshodneme s jedním mým kamarádem, chytrým a vysokoškolsky vzdělaným člověkem, který byl však celý život jen zaměstnancem. „Oni (=podnikatelé) si dají všechno do nákladů, a pak nic neplatí, a já platím jak mourovatý“, je jeho nejpádnější argument. Když mu řeknu - dej výpověď, pořiď si živnostenský list a můžeš si taky „dát všechno do nákladů“ a neplatit daně – tak to se mu už jaksi nechce. Jistota (i když, co je dneska jisté?) stálého, přestože tvrdě zdaněného příjmu nakonec vyhraje.
Ale proč jsem o tom začal. Začátkem devadesátých let se objevila taková obrzlička, jak se vyhnout (tehdy ještě větším) daním a odvodům, později se to podle zakladatele začalo nazývat „švarc systém“. Od té doby se z toho zásluhou zejména levicových vlád stal téměř hrdelní zločin a strašidelný duch toho, co ještě není a už je „švarc systém“ stále obchází kolem vztahů mezi ekonomickými subjekty, abych to řekl tak nějak obecně. Přitom v čem je vlastně problém? V podstatě v tom, o čem jsem psal v předchozím odstavci. Spoustu lidí má dojem, že někdo něco „musí“ a jiný se tomu „vyhne“, čili prostá lidská závist, protože možnost to využít měl v podstatě každý. A když se k tomu přidala ještě státní správa a poslanci, byl osud „švarc systému“ zpečetěn.
Přitom jeho uvážlivé zavedení by bez diskuzí opět pomohlo snížit nezaměstnanost. Znovu opakuji, že člověk, který státu nic nepřináší, ale taky od něj nic nechce, je lepší než ten, co chodí jen s nataženou rukou. Nejsem ekonom, ale možná by stačil jen prostý „selský rozum“. Co jsou tedy největší zádrhele „švarc systému“? Daně a odvody na sociální a zdravotní pojištění. Odvody jsou v podstatě už teď ošetřeny stanovením minimální sazby. To pokládám za dostatečné. Znovu upozorňuji, že se podle výše odvodů pak dopočítává nemocenská a důchod, takže jestli se dotyčný nebo dotyčná smíří s tím, že za nulový daňový základ budou také téměř nulové požitky, je to jeho/její rozhodnutí. Stanovení minimální daně z příjmu pro OSVČ už tady taky bylo, osobně to pokládám za naprostou zhovadilost, nejlépe ještě v kombinaci s dopředu placenými zálohami. Drobné podnikatele a živnostníky to staví do role podvodníků a přesně kopíruje komunistický pohled na ně, který je tak obdivuhodně zalezlý za nehty spoustě lidem včetně státní správy.
Dobrý nápad jsou naopak paušální náklady, významně to zjednodušuje účetnictví. Jinak zůstáváte na bitevním poli s FÚ o to, co ještě můžete a co už nesmíte dát do nákladů. Je to boj nekonečný a vyčerpávající, protože zaměstnanci FÚ mají dojem, že jsou takoví archandělé Gabrielové, kteří musí s plamenným mečem v ruce bránit státní kasu. U drobných OSVČ bych byl v tomto směru naopak velmi tolerantní. Ušetřené peníze stejně vrazí do spotřeby, navíc musí jíst a pít, někde bydlí, topí, svítí a umývají se tam, navíc často živí rodinu. I ten mobil a internet jsou dneska běžné standardy. A všechno je zatíženo DPH. A těch věcí za sníženou sazbu už moc není, že ano? A to nám ji ještě zvedli. Kdybych to trošku zjednodušeně generalizoval, tak daně z příjmu od OSVČ, která včetně své rodiny nechce od státu žádné peníze, vlastně nepotřebuji. Stačí to, co „projede“ na DPH.
Tak to jsem řekl to a) za podnikatele, a teď musím říci to b) za zaměstnance. Ty nejvíc trápí, jak jsem už naznačil, že jim daně z příjmů strhnou nekompromisně, tedy jinak řečeno, nemohou nákladovat, a tím si daně trochu snížit. Přitom ve spoustě zemí to možné je, zaměstnanci pak samozřejmě podávají daňová přiznání. Když vycházím z definice daňově uznatelných nákladů, že jsou to výdaje nutné na udržení příjmů, pak v případě zaměstnanců, kteří prodávají svoji pracovní sílu, by to měly být analogicky výdaje spojené s udržením této pracovní síly. Obecně tedy výdaje na udržení dobré fyzické a duševní kondice, dále na vzdělávání a možná i na vybrané pracovní pomůcky, které nehradí zaměstnavatel. Pak by ani tolik nevadila jednotná sazba daně z příjmu, stejně jde hlavně o zjednodušení celého systému daní. Výpadek výběru daní by bohatě vynahradila nižší nezaměstnanost a konec konců i menší nevraživost mezi zaměstnanci a OSVČ.
„To jsem se zase zakecal!“ je příhodný citát z cimrmanovské jednoaktovky Vizionář. Ještě bych sice měl jeden námět do diskuze, který se zaměstnanosti týká, ale nechám si ho na příště. Na konec ještě podle vzoru Karla Steigerwalda jedno haiku: Klaním se vám všem, co to dočetli až sem.
