Poslední dobou se množí články o zvýšené agresivitě mezi mužskou populací. Němci chtějí kvůli tomu zakázat paintball, Američané budou soudit vojáka, který zastřelil pět svých spolubojovníků, a my jsme nedávno řešili problémy se zabíjením Talibanců u naší speciální jednotky v Afgánistánu. Dovolte mi něco obecné, trochu cynické úvahy.
Mezi mužskou populací bylo, jest a bude vždycky určité procento typických „válečníků“. V dětství se rádi perou, pak k tomu přidají zbraně a s někým bojovat je přitahuje jako obrovský magnet. Jsou ochotni jít do otevřeného válečného konfliktu nebo bojové operace, a že tam mohou být zraněni nebo dokonce zabiti, berou jako přijatelné riziko. Ještě donedávna byli ozdobou každé ambiciózní armády. V současné době jsou kupodivu spíše na obtíž. Pořádná válka se v Evropě nepořádala už více než 60 let a jinde ve světě to také není nijak valné. Dříve početné armády se v rozvinutých „západních“ zemích scvrkly na pár profesionálů, a tak se nedivme, že jsou prošpikovány tímto typem „válečníků“. Oni totiž nemají mnoho na výběr. Mimo armádu většinou neudrží své vrozené agresivní chování na uzdě a končí často ve vězení pro násilné činy. Ve středověku a v raném novověku dokonce provinilcům tohoto typu dávali vybrat, jestli chtějí do vězení nebo do armády, čímž se to tak nějak vytřídilo samo. Tuším, že v některých státech USA to platí dodnes.
Strčit ovšem „válečníka“ do armády samo o sobě nestačí. Výcvik je pro něj jistě zajímavý, ale je to pořád jenom hra. Nevybouřená agresivita nakonec stejně někde „vybuble“, zákonitě na tom nejnevhodnějším místě. Toho jsou si chytří generálové dobře vědomi, a proto má Francie Cizineckou legii, USA a další státy různé speciální jednotky, které vysílají do bojových misí, aby se jejich příslušníci vybouřili, nezarostli sádlem a nepostříleli vlastní obyvatelstvo. U Američanů bych se nedivil ani tomu, že v situaci, když se zrovna nějaký vhodný válečný konflikt ve světě nekoná, tak si ho prostě zorganizují sami (samozřejmě co nejdál od USA). Přitom obě strany (generalita i řadoví vojáci) berou jako samozřejmost, že se tam jede střílet „zlé hochy“, jak to bylo trefně nazváno ve článku o naší jednotce SOG v Afgánistánu (MF 23.4.2009). Nedivme se pak Američanům, že se ptali našich vojáků, proč si ještě svého „zlého hocha“ nezastřelili? Vždyť proto tam přece jeli!
Ale co s tím? To máme speciální jednotky rozpustit a počkat, až „válečníci“ včetně těch, co jsou zatím mimo armádu, něco provedou, a pak je zavřít do vězení, nebo radši rovnou do blázince a zkoušet nějaké odvykací terapie, popř. je držet v izolaci pod sedativy? Ne. Bohužel dnešní svět přes veškerý pokrok neskýtá pražádné záruky, že nebudeme tyto hochy ještě setsakra potřebovat. Abychom ještě jednou nelitovali, že jsme zrušili povinnou vojenskou službu, když nejmladšímu chlapovi, který ještě u nás umí vzít do ruky samopal, už táhne na čtyřicítku. Takže nám asi nezbude, než se skřípěním zubů nechat ty „válečníky“ ať si někde potajmu zastřelí svého „zlého hocha“, protože lepší řešení nám stávající uspořádání světa stejně nenabízí. Krutá a velmi smutná realita.
