Statistika, která fakt není nuda, mě včera ve zprávách na Primě obohatila o dost šokující číslo. Spotřeba antidepresiv od roku 2012 stoupla třikrát, prášky v naší vzkvétající společnosti zobe denně přibližně 600 tisíc pacientů.
Pak se z TV linula taková ta omáčka, bílé pláště se ta hrozivá čísla snažily ředit tím, že antidepresiva se dnes předepisují i na jiné psychické problémy atd. Promluvila žena, na kterou toho bylo prý moc v práci, nezvládala, únava, vyčerpanost = pilulka to vyřeší. Teď už je to lepší, zobe už méně a taky jí pomáhá psychoterapie a sluneční svit. Mimoděk se mi vybavila Daniela Kolářová v roli učitelky v Obecné škole, která se zářivým úsměvem odchází uprostřed hodiny mimo školu a tento svět, kde už nezvládá čelit všem těm drzým, pubertálním Rosenheimům. V padesátých letech se ještě tolik nepráškovalo, Hnízdo to řešil výpraskem, paní učitelka zřejmě delším pobytem v psychiatrickém zařízení.
Žijeme v divné době. Jedni říkají, že se máme nejlépe v historii našeho státu. Technický pokrok, zdravá strava, nové objevy v medicíně. Druhá strana mince: hackerský útok dokáže vyřadit jednu větší nemocnici na několik měsíců z řádného provozu, opěvované auto bez řidiče se dá zmást drobnou nálepkou na dopravní značce, takže úplně samostatně zvýší z 30 na 80 kilometrů v hodině. Pokud dojde k black-outu, naše na mobilech a počítačích závislá mladá generace, bude naprosto ztracena.
Zdravá strava? Ano, určitě v posledních letech stoupla spotřeba zeleniny a ovoce, zároveň klesá prodej masa. Jsem to jenom já, kdo má pocit, že se zavřenýma očima taková „čerstvá“ jahůdka v lednu (dovozená bůhví odkud) chutná přibližně stejně jako okurka (dovezená čertví odkud)? Konzument raději ani nechce vědět, jakými chemickým procesy a genetickým inženýrstvím prošla ta na pohled pěkná rajčátka, než doputovala do oblíbeného obchodního řetězce. Vždyť jsou na pohled tak červeňoučká, souměrná a levná!
Výsledky vědeckého výzkumu v medicíně sledujeme s úžasem a obdivem. Naši špičkoví lékaři dokáží zachraňovat životy transplantací už téměř každého orgánu. Ale zkuste se objednat na rehabilitaci s tak banální záležitostí jako je třeba bolavá noha… Za ty tři měsíce vám buď noha upadne, nebo vás to prostě přejde. Alespoň přestanete obtěžovat!
V rámci objektivity se musím podrobit „soudružské sebekritice“. Se svou nadváhou jsem se před časem rozhodla zatočit vědeckým způsobem. Za hodně peněz mi byl vypracován osobnostní profil hubnutí na základě biochemického vyšetření krve. Čísla o „zlém cholesterolu“ mě motivovala hlavně k nákupu „doporučených potravin“, které se na mě dodnes vyčítavě dívají ze skříňky v kuchyni. Kdybych se vykašlala na vědu a postupovala podle té rady, kterou jste v „pravěku“ dostali po zaslání sto káčé na adresu inzerenta zn. „Poradím vám, jak zhubnout!“ - ta zněla „NEŽER!“, byla bych na tom lépe. Alespoň finančně, že…
Dále se přiznávám k tomu, že jsem se svým psem chodila na rehabilitaci. To na rozdíl od diety fungovalo. Sice nám s paní terapeutkou trvalo téměř půl hodiny , než jsme poprvé kulhavého psího seniora ukecaly, aby vlezl do té divné skleněné boudy, ale pak už to šlo…Chce to správnou motivaci a za piškot (hodně piškotů) labrador pochoduje po jezdícím páse ve vodní nadlehčující lázni jak voják. Trochu jsem se styděla při pomyšlení, co by tomu řekli moji venkovští prarodiče s voříškem uvázaným u boudy… Pokud by ještě žili, bohužel, už se to nedozvím.
Pokrok holt nezastavíš. S pilulkami jsem naštěstí skončila dávno. Ano, také mi bylo zatěžko každý den vykonávat všechny ty role řádné matky, manželky, podnikatelky (ha, ha abych to upřesnila, byla jsem majitelkou malého penzionu, který jsem spravovala s odřenýma ušima způsobem „one woman show“!).
K rozhodnému okamžiku došlo, když jsem na školní besídce, nebyla schopna vycedit jedinou slzičku při roztomilém vystoupení mé pějící dcery. Normálně by mi tekly potoky slz, ale teď v mé duši byly všechny emocionální vrcholy a propady „zglajchšaltovány“, prostě jsem necítila nic. To mi začalo dost vadit, tak od té doby většinou trpím, v řídkých okamžicích jásám, ale to vše bez pomoci prášků.
Napadá vás řešení? Vypnout televizní zprávy, ignorovat tlak společnosti očekávající stále se zvyšující výkony na pracovišti i doma, vyrazit ven za slunce i v dešti? A doufat, že v lese nenarazíte zrovna na zprofanovaného kůrovce nebo na poli na mediálně oblíbené přemnožené hraboše. To by si jeden už fakt musel něčeho zobnout!
