a) Byla krásná b) Byla si určitě jistá svým pohlavím c) Milovala muže (nejen svého) d) Byla to česká vlastenka e) Nikdy nebyla v Istanbulu
Všech pět možností je samozřejmě správně, když už u příležitosti 200. výročí jejího narození vzpomínáme na naši nejznámější spisovatelku, pojďme si připomenout pár detailů z jejího života a porovnat je s naší dobou.
Všichni si ze školy pamatujeme, že přes svůj nesporný literární talent, musela žít ve velmi skromných podmínkách a nejednou se dopisy doprošovat o půjčku či materiální podporu, aby uživila děti i sebe. O těžkém životě vlastenců za rakouského bachovského absolutismu jsme se také učili, ale že v polovině 19. století české země sužoval sucho a z něj plynoucí krize, to jsem nevěděla.
Historie se opakuje…
Kdo by neznal její hrdinské gesto, když při pohřbu Karla Havlíčka Borovského položila na rakev trnovou korunu pro mučedníka českého národa. Ve skutečnosti pouze objednala „krásnou korunu na víko, z listů bobkové višně a půlvěnec z vavřínu“. Chtěla tím vzdát poctu Havlíčkovi jako spisovateli a básníku. Ve čtyřtisícovém pohřebním průvodu se ale začalo šuškat o mučednické koruně.
A máme tu fejknjůs…
Božena Němcová na nás působí jako žena ve své době nebývale emancipovaná, šla si za svým, přestože tím škodila svému muži v jeho kariéře. Když mu potom vyčítala, že není schopen uživit rodinu, docházelo k hádkám a „domácímu násilí“. Nejednou musela před svým rozzuřeným manželem vyhledat policejní ochranu. Její milostné románky s pražskými vlastenci a intelektuály také nenechávaly Josefa Němce chladným, až mu se svobodomyslnou ženou došla trpělivost a zapudil ji, přestože byla vážně nemocná.
Oběť nebo viník domácího násilí?
(Zatím naším státem neratifikovaná Istanbulská úmluva tedy Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí vůči ženám a domácímu násilí tak nějak dopředu předpokládá, že vina je vždy na straně muže…)
O pokrytectví tehdejší české společnosti svědčí, že její prosby o pomoc často zůstávaly neoslyšeny (možná z toho důvodu, že Božena Němcová neuměla s penězi hospodařit?), což kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí byl vlastenci uspořádán a posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Z díla první dámy české literatury dnes už známe hlavně Babičku a Divou Báru (hlavně díky filmovému a divadelnímu zpracování a povinné četbě) a její pohádky.
Doufám, že tato plnokrevná, krásně duchem svobodná a národ milující žena se nikdy nestane ikonou dnešního zjednodušeného, zmateného = genderisticko-feministického pohledu na ženu a její roli ve společnosti. Žena by měla zůstat ženou – silnou ve své touze po lásce a uznání, ale i křehkou a zranitelnou, nadanou darem mateřství, věčně zápasící se svými chybami i hříchy.
(S použitím článku v Reflexu č.6 autor M.Bystrov a Wikipedie)
