Netweetuji,nenosím tanga - já a Bridget Jones

Právě jsem odložila další bestseller Helen Fieldingové. A cítím se pod psa! Neumím psát jako paní Helen, nenosím tanga, nepíšu scénář k filmu jako její hrdinka a hlavně "nesexuju" s kolouškem o dvacet let mladším. „Do řiti!“, jak by řekla "Jonesey".  Už v prvním „Deníku Bridget Jones" se Fieldingové podařilo vyhmátnout fenomén dnešní doby. Byl to život tzv. "singles" ve velkém městě. Stále svobodní osamělí třicátníci povlávající mezi prací někde v kanclu, v redakci či v televizi a barem na rohu permanentně toužící najít tu pravou lásku nebo alespoň zhubnout o deset kilo.

Druhý díl „S rozumem v koncích“ byl neméně úspěšný a tak se oba dočkaly filmového zpracování. Teď se ve třetím, tedy "Láskou šílené", setkáváme s už jedenapadesátiletou Bridget, která sama vychovává dvě děti a snaží se pomocí sociálních sítí a seznamek po internetu najít partnera.

Čím mi je Bridget blízká? Svým nezdolným optimismem a touhou po lásce. Vírou, že počet vypitých skleniček se dá omezit, že se lze naučit ovládat všechna elektronická zařízení v domě včetně Xboxu syna Billyho a tabletu dcerky Mabel a že na tomto světě existují diety, které fungují. Moc se mi líbil její počáteční odpor k "vylepšení" pomocí botoxu. I když jak známo "zoufalé ženy dělají zoufalé věci", abych citovala naši H.Pawlovskou. Nebudu už dál nic prozrazovat, přečtěte si sami, jak její pokus o vyplněné tvářičky a rtíky dopadne, když dá na radu své kamarádky Talithy. Její filozofií totiž je: „Lepší umřít po aplikaci botoxu než na samotu, protože budeš vrásčitá jak indiánská babička.“ Roztomilá je Bridgitina věčná roztržitost -  komu z vás se ještě nikdy nestalo, že zapomněl vyzvednout dítě včas ze školky, ať se přihlásí...

Co se mi na Bridget nelíbilo - její někdy až třeskutá naivita (tedy na to, že už je to "padesátka“), posléze shazovaná sebeironií. Tak tu zase beru, jen houšť a větší kapky. Závisláctví na moderních hračkách jako jsou iPhony a notebooky známe všichni, tady je to dotažené ad absurdum. Třeba když během veledůležité pracovní schůzky Bridget nápadně nenápadně zvládá SMS korespondenci s chůvou svých dětí i se svým milým. No, zvládá?  S odřenýma ušima, leč zářivým úsměvem a v šatech věčně upatlaných od čokoládových paciček svých dětí, které upřímně miluje.

Bridget po mobilní konverzaci s trochu erotickým podtextem se svým kolouškem uvažuje o psaní SMS takto: „Na esemeskování je fantastické, že vám umožňuje okamžitý důvěrně emocionální vztah s druhým člověkem, kterého můžete průběžně informovat o svém životě, aniž by vám to zabralo vůbec nějaký čas, vyžadovalo by to setkání či domluvu nebo kteroukoliv z komplikovaných věcí, které probíhají v nudném starém nekybernetickém světě. Ponecháme-li stranou sex, bez osobního setkání by bylo zcela možné udržovat kompletní vztah, jenž by byl mnohem těsnější a zdravější než většina tradičních manželských svazků!“ Nevím, nevím - jsem holt stará škola!

Typické pro dnešní dobu mi připadají její prosebné  dotazy do prázdna: "..a budete mě sledovat na Tweeteru?". Každé ráno nedočkavě zkoumá počet  svých "followerů" a s hrůzou sleduje, zda její další "utweetnutí" někoho dalšího neodradilo. Blesková virtuální přátelství a spojenectví, která nám svět internetu nabízí, jsou podle mne jen chvilkovým adrenalinem. Klamné zdání oblíbenosti je nám v reálném životě platné jako "mrtvému zimník". Přesto mnozí známe  ten pocit prázdnoty a zoufalství, když se přízeň našich "přátel" přesune zase o dům dál...  Já sice netweetuji, ale se zatajeným dechem sleduji, kolik z vás si přečetlo můj další blog a jaká bude karma.  Zatím jsem tak hluboko neklesla, abych obrážela internetové kavárny a přihrávala si tak bodíky způsobem nečestným a nesportovním.

Naštěstí má Bridget  pár opravdových přátel z doby "singlové", kteří jsou vždy ochotni její upadající sebevědomí a víru v lepší zítřky pozvednout. S pomocí pár skleniček, vřelého objetí nebo během "odvšivovacího večírku". To ostatně máme já a Bridget  společné - nemyslím jen ty přátele z masa kostí! Také moje děti před lety přišly se sdělením "Všem rodičům dětí z MŠ, u jednoho dítěte z oddělení Berušek se vyskytly vši.“ Bridgitina úžasná dcera na to reaguje slovy: „To šem já, „štkala Mabel. „Já šem žavlekla do naší čídy vši. Já šem to „jedno dítě ve čídě Belušek.“ Mabel je vůbec mou nejmilejší postavou knihy -  pětiletá holčička, která bezvýhradně miluje svého "Slinťu", svou maminku, kterou ovšem má „na háku“ a někdy ji dokáže utřít způsobem hodným puberťačky. Myslím, že má v knihách Helen Fieldingové slibnou budoucnost a možná se dočká i větší popularity než její matka.  

Kdo má spojenou postavu sexy padoucha Daniela s Hughem Grantem z filmu jako já, nebude zklamán. I v tomto díle se mihne a je zpočátku i po těch letech neodolatelný jako vždy, i když můžu snad prozradit, že Bridget po minulých zkušenostech jeho kouzlu tentokrát nepodlehne!

Musím přiznat, že závidím Bridget její objevy! Když koloušek, tak krásný, inteligentní a vtipný muž! Po počátečních rozpacích jejími dětmi akceptovaný. Seznámila se s ním právě díky svému "utweetnutí", když byla tak trochu pod vlivem.  

Výsledné produkty mých internetových seznamovacích pokusů jsou s jejími nesrovnatelné! Mnou objevení muži jsou posléze v milostném i praktickém životě nepoužitelní.  Humor u skleničky vína zhusta obstarávám já, totéž se týká i následné scénky s placením.  Sexuálně mě vzrušují asi tak jako náš současný sociálně demokratický premiér. Ke stěhování těžších kusů nábytku se pro svou křehkou a citlivou duši už vůbec nehodí.

Začnu asi nosit černá krajková tanga, naučím se tweetovat a pak se uvidí!

Má rada na závěr zní: není to sice Čechov ani Ibsen, ale čte se to dobře a hlavně, milé holky "středního věku" dopadne to dobře a o to tu jde!