Moje tři grácie - učitelky pozitivního myšlení

Grácie byly v řecké mytologii dcery nejvyššího boha Dia a  bohyně Euronomé. Byly to bohyně půvabu a krásy. Byly tři.  Mušketýři sice taky, ale ve skutečnosti byli čtyři. Chlapi vždycky vnášejí do života zmatek. Já jsem své tři grácie – tři kamarádky potkala už v prváku na střední škole a pak po léta sledovala jejich zmatky, vzestupy a pády, slasti a strasti dospělého života.

První grácie - Květa se s úsměvem ve tváři už snad narodila. Nevěřím, že by její první vydaný zvuk na tomto světě byl pláč. S úsměvem bere všechny komplikace, občasné nepříjemné zdravotní problémy i tragické zvraty svého života. Ženská to je velmi skromná, pracovitá a poctivá. Ze všeho nejvíc jí zdobí schopnost udělat si legraci sama ze sebe. Když si nedávno blesk vybral za svou oběť krásnou vysokou jedli na jejich zahradě, zamáčkla slzičku (ta jedle rostla s ní  - od malička jí vítala už zdálky, když se vracela ze školy, z rande, z práce - stejně pak vítala i její děti) a jala se sbírat dvoumetrové „třísky“, které elektrický výboj ze stromu ve vteřině vyrobil. Že zákeřný blesk zároveň vyřadil proud v domě včetně vodárny, telefonu a dalších výdobytků civilizace? No a co, dnes alespoň nebude muset vařit, prát… Žehlit se také nedá, tak alespoň posedí chvilku s tím svým a popovídají, možná i něco popijí…Je přece tak úžasné udělat si, i když z donucení, černou hodinu. Černé myšlenky si Květa prostě nepřipouští.

Druhá grácie – Olinka to nemá jednoduché. Život jí zkomplikovaly její už dospělé děti, které vzaly vážně reklamní slogan „nevaž se, odvaž se“. Olinka je ze staré školy a sama o rozvodu sice teoreticky uvažovala mnohokrát, ale nikdy by to nedotáhla do konce. Je životní pragmatičkou a razí heslo: „nějak to už s ním doklepu, když už jsme spolu vydrželi tolik let!“ Zato dceři šla před časem už po druhé na svatbu a za úkol měla dohled nad „mládencem a družičkou“ z nevěstina prvního manželství. Syn se nestihnul oženit ani poprvé, ale s bývalou přítelkyní si teď předávají chlapečka, který jakoby taťkovi z oka vypadl. Z Olinky je něco mezi „styčným důstojníkem“ mezi rozvedenými nebo znepřátelenými rodiči, „šéfkuchařkou“ a samozřejmě „hlídací babičkou“. Zatím to má na „vedlejšák“, do důchodu je ještě daleko, ale o víkendech a v létě má o zábavu postaráno. Bere to tak, jak jí to život přinesl a doufá, že se její „dospělé“ děti jednou usadí a konečně zavládne klid.

Třetí z grácií – Hanička na první pohled vypadá, jakoby celý svůj život protančila lehkým „graciézním“ krokem. A při tom všechny přihlížející okouzlila svou zářivou povahou a nakažlivým spontánním smíchem, na který by ovšem měla mít „zbrojní pas“, jak říkají škarohlídi. Každému na tomto světě byl přidělen „kyblíček“ bolesti a smutku i Hanička si ho stejně jako my ostatní musí vybrat do dna.  Hanka má svůj recept, jak se vyhrabat z občasných depresí a pocitu bezradnosti -  budování. Co ji znám, tak pořád něco zařizuje, přestavuje, rekonstruuje…Napřed malou garsonku po babičce, v té době nás všechny trochu iritoval její zvyk, využít při každé návštěvě koupelnu hostitelů. Garsonka byla tak minimálních rozměrů, že ani po přestavbě koupelnou nedisponovala. Pak jsme jí dlouho neviděly, přenesla svůj budovatelský talent do Francie. Po návratu (už s francouzským panem manželem) zvládla porodit holčičku a postupně zkultivovat maličký panelákový byt, aby posléze zakotvila už v bytě velkém vršovicko-vinohradském, který také nese její „rukopis“.  Když už nebylo, co budovat v Praze, vrhla se na totální rekonstrukci chatičky kousek od Říčan. Kolikrát se musela hádat s řemeslníky, že takhle to jde a takhle to taky bude….“To víte, paninko, to nebude jednoduchý!“ zná už nazpaměť. Kolik nesplněných slibů, nekvalitní  a  předražené  práce musela překousnout.  Nic jí nezastaví, znovu a znovu se vrhá do tohoto dobrodružství a s úsměvem mi sděluje, že tentokrát kápla na opravdu šikovné a spolehlivé chlapy, co všechno už jí slíbili a určitě to tak bude! Nekazím jí radost, nevzpomínám na minulé „prohry“! Ať žije její pozitivní myšlení!

Tyhle tři grácie mi dodávaly odvahu a chuť žít, když jsem předčasně přišla o maminku, když jsem si nevěděla rady se životem, když už jsem nemohla dál. Poradily mi také podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, když jsem váhala při výběru partnerů, sice každá jinak, ale v podstatě měly všechny pravdu. Byl to stejně průšvih za průšvihem, ať mi radily, jak mi radily…Ten průšvih byl jenom můj, ale zasmát jsme se tomu mohly společně. Moc vám holky děkuju a doufám, že ty vaše „lekce pozitivního myšlení“ budou trvat ještě hodně dlouho!