„Buďte rádi, že tu máte ty vaše Asiaty, počkejte, až tu budou Arabi!“ Nevěřila jsem kamarádce, která se do Prahy pravidelně vracela z dlouhodobého pobytu v Rotterdamu.
Prý už v jejich městě přesáhl počet importovaných „taky-Holanďanů“ počet těch původních. Nevěřila jsem a pokračovala ve stížnostech na ty naše cizáky: jsou jak mravenci - všude, neustále někam stěhují to své zboží, nemají hygienické návyky, prodávají pašované nebo falšované zboží, máme tu nepořádek u kontejnerů a pak ty drogy! Hádáte správně! Ano, bydlím v těsné blízkosti tržnice SAPA.
Na Libuši a v Písnici se už dlouho řeší problém integrace a multi-kulti soužití tu jede už léta.
Problémy jsou s dopravou - naše kdysi klidné vesnice na okraji velkoměsta se staly tranzitní trasou pro všechny ty bílé skříňové fordy vietnamských obchodníků a obchodníčku směřující do velkoskladů. Sapa je takový „stát ve státě“ se školami, budhistickým chrámem, bankami, cestovkami… Jako konzervativní místní rodačka jsem léta odmítala ten malý Saigon deset minut pěší chůze od mého domu vzdálený navštívit.
Pohoršovala mě i hlášení mých známých i vlastních dětí, že prý tam mají levné to i ono… Na tu jejich úžasnou Pho polévku tam chodí s celou rodinou i má spolužačka ze základky. I ty, Brute? To bych ještě překousla, ale když moje dcera v osmé třídě začala chodit s chlapcem s českým jménem Mirek, ale vzhledem velmi asijským, měla jsem trochu problém. Vnucovala se myšlenka: kluk tu bydlí jen se svým dědečkem a babičkou, pomáhá jim v obchodě. Rodiče jsou ve Vietnamu, co když ho napadne za nimi odjet a naše poblázněná puberťačka se rozhodne svou lásku následovat… Dopadlo to dobře, mladí se rozešli.
Ty jejich hygienické návyky a ležérní způsoby mi bylo poznat i zblízka. Nejednou byli hosty v mém malém penzionu. Náš zákazník - náš pán a peníze jsem potřebovala, takže mé předsudky musely jít stranou. Zkušenost mě naučila rozlišovat mezi těmi slušňáky (většinou to byli příbuzní místních, kteří za nimi přijížděli hlavně z Německa), s nimiž nebyl absolutně žádný problém a těmi poněkud svéráznými, kteří si v mé opečovávané „rustikální“ kuchyni vyvařovali velmi podivná jídla, jejichž základní ingrediencí byly hlavně kuřecí pařáty a podobné mňamky. Po jejich odjezdu ještě dlouho zůstával odpudivý zápach a neskutečný nepořádek. To byly těžce vydělané peníze, já a Savo jsme se pak vyřádili, abychom zakryli stopy po jejich exotickém mejdanu.
Se slušňáky se dalo pohovořit světovým jazykem, s divochy jen posunky. Češtinu zatím neovládali a já jsem se ve vietnamštině také dostala jen k nápisu „Dnes obsazeno“ a to jsem si musela nechat přeložit našim místním obchodníkem. Byl to právě on, kdo mě první svým neustálým úsměvem a žertováním smířil s tou jejich „mravenčí komunitou“. Protože jsem u něho často nakupovala „v letu“ a myslela na něco úplně jiného, stalo se mi, že jsem nějaké již zaplacené zboží zapomněla na pultu a pokračovala ve sprintu k řezníkovi. K mému překvapení při zpáteční cestě stál pan Nguyen před obchodem a s úsměvem mi podával to instantní kafe, co jsem ve své roztržitosti u něho zapomněla.
K mému zahanbení se mi párkrát stalo, že mě v autobusu pustila sednout jedna z těch jejich krásnookých slečen… Aniž bych chtěla, vyslechla jsem právě v té naší 113ce hovory dětí školou povinných a nechala se zmást jejich „pražštinou“, až když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že jejich rodiče rozhodně nejsou ani ze Žižkova ani z Kunratic…. Prý se jim říká „banánová generace“ – zvenku žlutí uvnitř bílí.
Děti a vnuci těch, kteří se tu ocitli už v osmdesátých letech zásluhou našeho ještě socialistického státu, už se nechtějí živit jako stánkaři nebo „večerkáři“, kteří tráví prakticky celý svůj život ve svém krámku. Jejich výborné známky ve školách jsou prý výsledkem dřiny a přísné výchovy a hlavně nezměrné ctižádosti. Dorůstá nám generace středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných „banánků“ = právníci, překladatelé, ekonomové… V budoucnosti možná i politici. Za prvního politika v ČR pocházejícího z vietnamské komunity se považuje Cong Hung Nguyen. Je mu 27 let a kandidoval do Europarlamentu (klade si nemalé cíle!).
Vietnamská komunita není bezproblémová – jen v naší obci bych napočítala minimálně 5 kasín. Asiaté jsou od přírody velmi hraví a peněz mají dost. Odkud? Prý dokáží velmi flexibilně reagovat nejen na poptávku na trhu (viz zazděný zahradník a jiné causy spojené s pěstováním kouzelné trávy), ale i na díry v zákonech a využívat náhlou slepotou raněnou celní správu, policii a jiné úřady. To se samozřejmě týká jen části Vietnamců, věřím, že většina z nich si vydělává činností méně nebezpečnou a taky méně lukrativní – prostě dřinou v obchodech.
Mezi „libušský folklór“, aspoň doufám, patří i povídačky o podzemních chodbičkách a skladištích pod tou oficiální SAPOU, prý se to naučili v partyzánské válce proti Američanům. Co mě uklidňuje, to jsou zprávy, že násilné činy páchají Vietnamci pouze mezi sebou. Nějaká ta bomba pod autem nebo zabitý obchodní konkurent v kontejneru občas rozčeří poklidnou hladinu jinak mírumilovné komunity, možná je to jen špička ledovce, co my víme…Ale pokud by to takto zůstalo, nemám s tím problém. Češi se svou „holubičí“ povahou mají také svoje Krejčíře a orlické vraždy.
Naše radnice se dlouhodobě snaží problémy vyplývající ze sousedství s vietnamskou tržnicí řešit (s menšími i většími úspěchy). Pořádá setkání občanů, zve na oslavy začátku čínského lunárního roku. Na té poslední jsem byla i já a davy Pražanů zvědavých na vietnamské kulinární speciality, ale třeba i na „Lví tanec“. Předsudky, které provázely příchod Vietnamců do České republiky se pomalu rozplývají. Úsměvy a jarní závitky dělají sbližovaní našich národů dobrou službu.
V houstnoucí atmosféře posledních dní, kdy nad námi visí Damoklův meč možné budoucí „islamizace“ Evropy i našeho státu, musím dát své „holandské“ kamarádce za pravdu. Jsem už docela ráda za ty „naše“ Vietnamce.
