Byl pozdní večer, první máj… A já sedla k počítači s rozhodnutím najít si přítele na internetové seznamce, kde taky jinde! V mém „předčasnědůchodovém“ věku už mnoho jiných příležitostí není. Možná mezi pejskaři,
se kterými se pravidelně setkávám každé ráno.
Neznám přesná statistická data, ale podle mých zkušeností 90 % venčících jsou ženy, dále těch zbývajících 10 % jsou jedinci „podpantofloidního“ typu, nebo psanci, kteří unikají z bytu pod jakoukoli záminkou. Takže případné útrapy s rozmazleným, neposlušným raťafákem nejsou nic proti neustálému brblání jejich už značně okoukané ženy. Tito jedinci se v tomto věku a duševním rozpoložení rozhodně do dalšího dobrodružství nepohrnou. Také by se mi při uklízení psích exkrementů těžko zapřádal rozhovor na téma „Cítím se tak osamělá“ nebo klást otázku„Věříte ve splynutí duší?“ ve chvíli, kdy jejich bojová Fifinka sejmula dalšího cyklistu!
Kupodivu rozhodující pohnutkou, proč se po letech vrhnout do hledání „toho pravého“ byl komentář k jednomu mému blogu, kde mi bylo mladistvě vyhlížejícím čtenářem vyčteno, že jsem zatrpklá osoba, vše jen neustále kritizující, prostě zoufalá, neuspokojená nešťastnice. Možná, že má chlapec nezralá pravdu? Začal ve mně vrtat červík pochybnosti a dotírat otázky: „kdy naposledy ses vznášela na růžovém obláčku zamilovanosti? Kdy jsi ve víru vášně přestala sledovat žhavé otázky dneška: bohulibou činnost neziskovek, moudrá rozhodnutí ústavních soudců, vtipná vyjádření vůdců liberálních stran, pokrokovost genderového hnutí a o angažovanosti středoškoláků v boji proti klimatické změně ani nemluvě?“.
Řekla jsem si dost! Není lepšího dne pro začátek čehosi nového, krásného, než je právě večer prvního máje a tak…Hynku, Viléme, Jarmile jsem tu pro vás! Na internetu jsem našla seznamku přesně pro mě ušitou – prostě pro ty 50 plus. Vyplnila jsem upřímně a podle pravdy všechna data týkající se mé osoby, podstoupila i jakýsi lehce psychologický test, který mi měl zaručit, že najdu mužský protějšek se mnou „kompatibilní“, jak se hezky česky říká. Fotkami jsem doložila, že se ještě pohybuji svižně bez francouzských holí a dokážu vyloudit jakýs takýs úsměv. Když už jsem se těšila na alespoň virtuální setkání s mužem mých snů, narazila jsem na realitu. Seznamka, která se doposud tvářila jako bezplatná, si za umožnění shlédnout tu přehlídku Bredů Pitů po sezóně, účtuje jakýsi měsíční poplatek. Pohyboval se v řádu stokorun, takže jsem neváhala, nic na tomto světě není zadarmo, což si ve svém věku dobře uvědomuji… Uléhala jsem s pocitem dobře vykonané práce, pan Š. už mě ve svých komentářích k blogům bude jenom chválit.
Druhý den, po schválení mých fotografií seznamkou, to začalo velmi slibně. Odteď mohu využívat výhod svého prémiového členství a číst si reakce svých protějšků a odpovídat jim. Mé počáteční nadšení se postupně začalo vytrácet – reakce pánů sice byly pozitivní a dosti četné, ale pořád stejné a neosobní. Text evidentně připravený pro tento účel – pán si prohlédl můj profil a rád by se o mně dozvěděl více. Zpočátku jsem se snažila poctivě odpovídat, když od nikoho žádná další reakce nepřicházela, začala jsem pochybovat o smyslu celé akce.
Nicméně každé ráno se v mé mailové poště objevil nejeden radostný výkřik: „Zajímá se o Vás ….“, „Seznamte se s …..“. Zpřístupněné fotografie ve mně vzbuzovaly pocit studu, kdy já jsem naposledy lyžovala na ledovci, řítila se na horském kole serpentinami, nebo se plavila na své soukromé plachetnici? Tohle vše podnikají tito nestárnoucí šedesátníci až sedmdesátníci zcela běžně! Alespoň to tak z fotodokumentace vypadá.
Protože mé vtipné a slušné odpovědi stále zůstávaly bez jakékoli známky, že by si je někdo přečetl, začala jsem tušit, že tu něco nebude v pořádku. Možnost A -buď jsem prostě po prvním nadšení už nikomu nepřipadala hodna odpovědi, nebo si budu muset ještě hodně připlatit! (Obávám se, že možnost B je ta správná, neboť má ješitnost mi nepřipustí možnost A).
To vše bych ještě skousla, ale obrat v mém seznámeníchtivém srdéčku přineslo včerejší hlášení „Zajímá se o Vás jelen“! Má fantazie začala pracovat naplno. Pán holt neměl štěstí v manželství a tak se v průběhu let stal třeba dvanácterákem a nebojí se si to přiznat, nebo žije na samotě a vychovaly ho srny… nebo…. Moje poněkud naštvaná reakce už moc slušná nebyla, přímo jsem se na něho obrátila s dotazem, zda je jelen s velkým nebo malým? Tedy zda jde o jméno nebo funkci?
Pak už to lítalo, všem dalším, co tvrdili, že máme mnoho společného, jsem psala, jestli by to mohli nějak specifikovat, jestli také umí háčkovat a vařit výborný guláš? NIC, žádná odpověď!
Ve válce a lásce je dovoleno vše, takže jsem se v rozrušení snížila k drobným kosmetickým úpravám svého profilu. Omladila jsem se o deset let, zmenšila o deset centimetrů, z postavy normální se stala štíhlá jako proutek, že jsem abstinent a nekuřák, je snad každému jasné. Doufala jsem též, že více zaboduji ne jako ateistka ale jako křesťanka (pravda v kostele jsem byla naposledy o Vánocích) a hlavně jsem silně nadhodnotila své roční příjmy, když už ani to nezabere, tak fakt nevím…. Vše marno, reakce mužů stále na jedno brdo!
Jelen mě nakonec tak vykolejil, že jsem v utajených všeobecných podmínkách vyhledala, jak se z tohoto frustrujícího dobrodružství vyvázat, tedy zrušit svou účast v této povedené lucemburské seznamce. No možná to byla moje chyba, třeba kdybych byla trpělivější a solventnější mohla jsem se opravdu seznámit např. s „Chlupáčem“ nebo „Faujjaou“. Štěstí mi mohl přinést „halabala“ nebo slibně znějící nik „labologie“.
Milí čtenáři, máte prostě smůlu, vypadá to, že budu i nadále „nastavovat zrcadlo“ událostem, které mě třeba přímo neovlivňují, ale rozhodně štvou!
