V závěrečných minutách filmu „Potomci lidí“ režiséra A.Cuaróna se z mlhy zahalující oceán vynoří loď s názvem Hope (Naděje). Tou nadějí pro vymírající, válkami, terorismem a politickou svévolí pronásledované lidstvo je malý uzlíček v náručí mladičké černošské matky, která na vratké lodičce už sama čeká na záchranu. V historii lidstva se už po druhé stal zázrak. Tentokrát se po létech naprosté neplodnosti narodilo dítě. Pravda, nebylo to zrovna neposkvrněné početí… Stejně jako v Betlémě, kde se miminku klaněli i králové, tak i vojáci sklánějí své zbraně, křižují se a možná i modlí, když se dítě prozradí svým pláčem uprostřed krvavé přestřelky. Byla jsem stejně dojatá, když jsem viděla nadšené Řeky jásat nad vítězstvím strany Syriza v předčasných parlamentních volbách.
Pro ty, kdo budou opakovat staré známé průpovídky o rozhazovačných, tančících flákačích na Peloponéském poloostrově a ostatních ostrůvcích: vy si možná nepamatujete na dosti emotivní TV reportáž o muži, který se upálil před budovou řeckého parlament, já ano! Byl to bývalý majitel lékárny, který strávil svůj život tvrdou prací, místo zaslouženého odpočinku a předání firmy dětem nebo vnoučatům, přišel bankrot, totální rozvrat, pád do chudoby. Za to jeho potomci a tisíce podobných děkují Evropské unii.
Bez debaty je, že Řecko se nikdy nemělo stát členem EU. Na to, kdo falšoval ekonomické ukazatele, aby to vůbec bylo možné, se názory různí. Já jsem přesvědčena, že v tom někdo Řekům pomáhal. Pak bylo přeci tak výhodné kolabující ekonomice půjčovat a za to jí diktovat svou politiku „utahování opasků“. Opasek teď prasknul a Řekové mají novou naději.
Z každodenního života dobře víme, že mnohem loajálnější zaměstnanec, je zaměstnanec s hypotékou než ten, který může riskovat výpověď, protože má na účtě finanční polštář, který mu dovolí překonat případné období bez příjmu. Že to tak funguje i u států je nad slunce jasné. Instituce typu Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky rády zadlužují, zadlužily by i vlastní babičku, kdyby jim z toho něco koukalo.
Zadlužené a zastrašené členské státy lze přece tak snadno ovládat. K tomu jim slouží vlády a parlamenty, které nepracují pro své občany, ale prosazují zájmy bankéřů a korporací. To by ovšem nešlo bez každodenní mediální masáže, vláda korporací by nebyla bez stále se rozrůstajícího rakovinového nádoru na našem životě zvaném „mediokracie“ (který si sami platíme) možná. Nedávno se nám opět znemožnila v pořadu „ Hyde park“ Česká televize, jen tak dál! Čím více lidí prohlédne tu trapnou propagandu, která je nám servírována místo seriózní žurnalistiky, tím líp.
Budou nám tvrdit, že Syriza je rudým zplozencem naivních levicových ekonomů a určitě jí u kolébky stával univerzální nepřítel Vladimír. Co nám neřeknou a musela jsem si to najít na alternativních internetových zdrojích (jako obvykle)je, že stoupenci této strany už léta
organizují potravinovou pomoc ožebračeným obyvatelům. Říká se tomu Kluby solidarity. Jejich aktivisté přesvědčují farmáře, že darovat pytel brambor nebo pomerančů chudým je jejich sociální povinnost. Nová vláda hodlá zabránit už rozjeté privatizaci obrovských řeckých doků, které měly být prodány do Číny. Hodlá bojovat se svými vlastními oligarchy a boj s korupcí pro ni není prázdným pojmem. Tsipras říká:“Zahájíme novou politickou éru. Provedeme obrovské změny ve správě státu. Nemáme nic společného s protekcí v rámci politických stran, které tu vládly doteď. Potřebujeme stát, který bude fungovat a bude hájit své občany. Musíme zastavit tento karneval vyhýbání se placení daní.“ Já vím, je to všechno až příliš krásné, aby to byla pravda…
Už mnohokrát jsem viděla světélko na konci temného byrokratického evropského tunelu, teď mi jasně svítí loď jménem Syriza, jen doufám, že neskončí jako Titanik!
