Včera jsem zažila znovu ten zvláštní pocit: směs smutku, vzteku, dojetí, hrdosti i zahanbení a nakonec katarzi = souznění se všemi, kdo seděli ve vyprodaném sálku kina uprostřed Prahy.
Na konci filmu polské režisérky „Bratříček Karel“ začali diváci spontánně tleskat.
Krystyna Krauze ve filmu uvádí, že tímto splácí svůj dluh příteli Karlovi. Nešlo o dluh morální ale finanční, půjčil jí peníze, aby mohla dostudovat a stát se režisérkou. Vrátit už je, bohužel, nestihla. Nebylo komu. Karel Kryl odešel předčasně v nedožitých padesáti letech.
Dluh morální bychom cítit měli my. My jsme mu „ulámali křídla“! Měli jsme mezi sebou geniálního básníka, zpěváka, který se dotýkal našich duší. Byl to nadaný, inteligentní, čestný a statečný chlap, který nám z dálky pomáhal přežít smutné a šedivé období normalizace. Měli jsme nemilosrdného kritika společnosti, toužícího po spravedlivém světě. Měli jsme vizionáře, který první viděl, kam se za jásání davů a proklamací o pravdě a lásce řítíme. „Vpřed , jenom vpřed a vpředu smrdí síra!“
Protože se z něho po „sametu“ nestal přitakávač novým pořádkům a svůj kritický pohled si zachoval, přestal o něho být zájem. Ve filmu také zaznělo, že by se byl býval rád podílel třeba jako poradce na správě tohoto státu, nebylo mu to umožněno. Václav Havel mu dal dobrou radu, když se Kryl hlásil do služby národu. „Zpívej, Karle, zpívej!“ Zpívej a nemluv nám do našeho businessu! Mluvil, ale jeho hlas byl slyšet stále méně, stále méně lidí chodilo na koncerty. Tak nějak se svým hořkým a kritickým hlasem nehodil do této doby.
Film nás provází peripetiemi Krylova života prostřednictvím rodinných fotografií, dosud nezveřejněných úryvků z amatérských i profesionálních filmů, svědectví českých a polských přátel a jeho bratra Jana. Dokumenty a rozhovory propojují hrané, v současnosti dotočené záběry malého velkého muže s kytarou, procházejícího smutnou krajinou. Není to žádná óda na mrtvého básníka, je to o člověku z masa a kostí. Kryl nebyl bez chyb, a tak ve filmu zazní i slova, která kult osobnosti rozhodně nevytváří. Zazní, ale od těch, kteří ho měli rádi, tak i ta poznámka, že to byla právě jeho dosti řevnivá povaha a vztek, který ho do poslední chvíle provázel, bylo to, co způsobilo jeho předčasnou smrt.
Překvapilo mě, jak citlivě a pravdivě popisuje režisérka osud jednoho člověka na pozadí zběsilých dějin, které určily jeho směřovaní. Ve filmu také zaznělo: „Čím to je, že ty nejlepší české osobnosti mají vždy ten největší ohlas v cizině?“. Jak je vidět pro Poláky Kryl znamenal velmi mnoho v těžkých dobách totalitních i v době dnešní a nejen pro ně.
Začátkem března na výročí jeho smrti se všichni, kdo nezapomněli, scházejí v břevnovském kostele sv. Markéty na zádušní mši za Karla Kryla. Jeho hrob na nedalekém hřbitově se vždy rozzáří svíčkami a květinami. Pravidelně přijíždí z Německa i jeho paní. Po mši se jde naproti do hospůdky a tam se zpívá. Setkává se tu několik generací. U jednoho stolu spolu sedí jeho vrstevníci ale i ti osmnáctiletí, kteří nacházejí v Krylových textech to, po čem touží. Opravdovost, lásku, hloubku historické zkušenosti národa a víru.
Na závěr ještě jedna reakce slovenského diváka, kterou jsem našla v Česko-slovenské filmové databázi:
„Karle, nezabudneme, navždy budeš v našich srdciach, pravda a sľoboda zvíťazí. Buď s Bohom. P.S. Kino Hodonín 17.11.2016 – v mojej pritomnosti sa poprvýkrát stalo, že všetci diváci v kinosále zostali až do záverečných titulek, boli ticho, že by bolo počuť spadnuť špendlík a na konci celý sál tlieskal“.
