Spousta lidí si myslí, že být kamioňákem je strašně jednoduchý. Člověk nepotřebuje nic moc umět, hlavně řídit a dodržet čas. Jinak je to lehárna. A kolik peněz si vydělají... a ještě si můžou dovolit někde na dálnici rychlovku s pracovnicí nejstaršího řemesla...
Jenže tak to vůbec není. Být kamioňákem je jako každá jiná práce, má svý výhody i nevýhody. Jedna z nevýhod je, že si člověk zkazí žaludek. Beru si sebou svačinky a pak se zastavím třeba v motorestu na něco teplýho. Když jsem doma, chci něco pořádnýho domácího, teplýho, ale ta moje moc nevaří. Nějaký těstoviny se sýrem a kečupem to prostě nevytrhnou, jenže se s mou o tom furt člověk hádá, prej maso každej den je blbost a ona navaří na dva dny dopředu a pak to člověk má jíst furt, dojídat starý jídlo? Zas tak chudý nejsme, děti už s náma nežijou ale ji nebaví vařit každej den nový věci.
No jídlo to je jedna věc. Pak žárlivost. Asi to má z filmů nebo pověr, ale často je mi vyčítáno, že určitě někde něco dělám. Dělaj to přece kamioňáci běžně. Jenže já když jezdím, tak fakt jedu jen podle plánu, dělám přestávky, ale nejsem jako někdo jinej, kdo se dá dokupy s těma … prostitutkama. Já na to nejsem. Jenže i tak mi nevěří a mám to doma často na talíři. Místo pořádnýho jídla.
No a pak prachy. Spousta lidí si myslí kdovíkolik kamioňáci nevydělávají, jenže to fakt je dost ode zdi ke zdi, že bysme se topili v prašulích to zrovna ne. Nejsem nespokojenej, ale někdy bych nejraději se vším praštil. Tak se těším domů, na zahrádku, kde si odpočnu, na moje mazlíčky – máme krásnýho psa, kocourka a králíky, ale někdy se fakt zas těším, až vyjedu ven. No a o tom všem budu psat.
