Jaká je pravda o zmrtvýchvstání Ježíše Krista?

   Kristus nevstal z mrtvých tělesně, protože to podle přírodních zákonů, stanovených jeho Otcem, není vůbec možné. A jak z jeho vlastních slov víme, Syn Nejvyššího nepřišel na zem Zákony rušit, ale naplnit.

   Přírodní zákony, které fungují ve stvoření, reprezentují vůli jejich Tvůrce. Jelikož však Tvůrce univerza je dokonalý, také jeho Zákony jsou dokonalé. V pojme dokonalost je ale zahrnut princip neměnnosti a stálosti, protože to, co je dokonalé, nelze již žádným způsobem měnit a vylepšovat. Jinak by to pak přece nemohlo být dokonalé.

   Dokonce ani "zázraky", které dělal na zemi Ježíš, se nijak nevymykaly zpod účinků přírodních zákonů, nebo jinak řečeno, Zákonů stvoření.

   Vezměme si například vzkříšení Lazara. Když člověk zemře, jistý čas, podmíněný jeho vnitřní zralostí, trvá odpoutávání duše od těla. Čím je člověk vnitřně zralejší, tím se jeho duše odpoutá dříve a naopak, čím je méně zralý, tím to trvá déle. Během zmíněného odpoutávání je duše spojena se svým, již zdánlivě mrtvým pozemským tělem, takzvanou stříbrnou šňůrou, která se stále více napíná, ztenčuje, a až když se zcela protrhne, až tehdy dochází k jejímu definitivnímu odloučení od těla, čili k definitivní pozemské smrti.

   Pan Ježíš samozřejmě o těchto skutečnostech věděl a dokázala je také vnímat. No a v konkrétním případě Lazara jasně viděl, i když uběhlo několik dní od jeho zdánlivé smrti, že jeho duše zůstává stále spojena s tělem prostřednictvím stříbrné šňůry. Na základě této skutečnosti mohl poté, silou své Boží podstaty, navrátit duši do jejího tělesného příbytku.

   Takto tedy, v souladu s přírodními zákony, proběhlo vzkříšení Lazara. Pokud by ale byla stříbrná šňůra přetržena a duše už odpoutaná, nemohl by ji do těla vrátit ani samotný Syn Nejvyššího, protože podle Zákonů stvoření, stanovených jeho dokonalým Otcem, to už není možné.

   No a rovněž nebylo, podle stejných Zákonů Otcových možné, aby Ježíšovo zmučené a probodnuté tělo vstalo tělesně z mrtvých, protože odloučení jeho duše od zmučené tělesné schránky, vzhledem k Boží podstatě, proběhlo téměř okamžité.

   Že nevstal Kristus tělesně z mrtvých, o této skutečnosti se nachází také v samotných evangeliích několik důkazů. Když se totiž například po své smrti zjevil Marii Magdaléně, přestože si s ní povídal delší dobu, ona ho zpočátku nepoznala. Stejně ho  nepoznali také jeho učedníci na cestě do Emauz. Proč? Jednoduše proto, že tělo bylo jiné. Během těchto setkání s Pánem se totiž jeho nejbližším otevřel vnitřní, duševní zrak, a oni ho byli schopni vnímat v jeho duševním těle, které bylo jiné, než to hmotné.

   Dalším důkazem je například fakt, že v kruhu svých učedníků, shromážděných za zavřenými dveřmi, se zjevil najednou, náhle a neočekávaně. Položme si otázku: Může člověk v hmotném těle vejít do místnosti přes zeď, nebo přes zavřené dveře? Odpověď zní: Ne! Člověku s hmotným tělem je to nemožné, avšak pro duševní, čili jemnější tělo, podobné překážky neexistují.

   No a to samé platí také pro nanebevzetí, které se událo 40 dní po Mesiášově pozemské smrti. Opět otázka: Může se hmotné, fyzické tělo vznášet a postupně stoupat vzhůru do nebes? Odpověď je opět jednoduchá: Ne! Při nanebevzetí viděli učedníci stoupat vzhůru ne hmotné, ale duševní tělo svého Páně.

   Lidé ve své neznalosti tedy očekávají od Tvůrce univerza i od jeho Syna takzvané "zázraky", v naivní představě, že přece Nejvyšší může dělat co chce. Taková představa je však snižováním a nepochopením velikosti Stvořitele, nepochopením jeho dokonalosti, která může vytvářet pouze dokonalé. No a tato dokonalost, a proto i neměnnost a věčnost jeho Zákonů, prostě nepřipouští takovou libovůli, jakou si naivní a nevědomý pozemský človíček představuje pod pojmem "zázraky".

   Každé dění ve stvoření, bez jedné jediné výjimky, se musí vždy pohybovat pouze v mezích účinků Zákonů stvoření. Přísně vzato, zázraků ve skutečnosti není! Existuje pouze důsledné, zákonité dění, které však lidé, z titulu jejich vlastní neznalosti a nevědomosti, zvyknou nazývat "zázraky".

   Pokud by totiž byla možná libovůle v jednání Stvořitele, jeho Syn by se přece nemusel vůbec pozemsky narodit. Mohl se jenom tak někde znenadání objevit. Nemusel by nést všechny strasti lidského života, jako je únava, hlad, bolest a nakonec i hroznou smrt na kříži. Vše se přece mohlo udát úplně jinak, jednoduše a bezbolestně, jakoby mávnutím kouzelného proutku.

   Jelikož ale Vládce všech světů respektuje své vlastní, dokonalé Zákony, musel se také jeho Syn narodit na zemi, jako leckterý jiný pozemský člověk, a celé jeho hmotné bytí bylo podřízeno účinkům přírodních zákonů přesně tak, jak je jim podřízeno bytí každého z nás. V tom spočívala i velikost jeho oběti, že On, Nejvyšší, dobrovolně sestoupil do pozemského těla a podrobil se zákonům hmotnosti.

   Takový pohled na dokonalost Tvůrce se bude snad mnohým zdát, jako určitá forma vázanosti, či dokonce bezmocnosti Stvořitele v hmotném světě, ve kterém je také On sám vázán svými vlastními Zákony. Podobný názor se však může zrodit jen v hlavě malého pozemského človíčka, považujícího za základ a východisko všech svých pozorování pouze hmotný svět, ve kterém žije. Dále už jeho malé, omezené myšlení nesahá.

   Nicméně z pohledu shora, na celé stvoření, jako na celek, v němž je hmotný svět pouze tou nejnepatrnější částí, z tohoto celkového pohledu funguje vše bezchybně, dokonale a spravedlivě, až do těch nejmenších detailů. To opravdu jen malý, omezený pozemský človíček, z vlastní lenosti a pohodlnosti neznalý Zákonitostí, může mluvit o nějaké vázanosti, či naivně doufat v akty libovůle ve formě "zázraků", popírajících dokonalost Tvůrce univerza.

   Proč je však o těchto skutečnostech třeba hovořit a proč je třeba o nich vědět? Protože jednoho dne se nám může stát, že pokud na zemi nepřijdeme ke správnému poznání, odneseme si se sebou všechny mylné a nesprávné názory na takzvaný "druhý svět", kde se nám stanou nepřekonatelnou překážkou na cestě našeho vzestupu směrem ke Světlu. Před touto překážkou pak zůstaneme bezmocně stát, dokud nebudeme schopni udělat rozhodující obrat ve svém nitru a změnit hluboce zakořeněné, nesprávné názory, které byly na zemi u mnohých dokonce součástí jejich vyznání víry.

   Podobný postoj, podobné setrvávání na nelogických a neodůvodněných dogmatech, není však v podstatě nic jiného, než akt pýchy a svévole člověka, který nechce pokorně poznávat dokonalé Zákony, fungující ve stvoření, ale naopak on, malý pozemský človíček, si nad ně dovoluje pyšně nadřadit své vlastní představy a názory.

   Ne, není v žádné pokory, ani velikosti v naivní víře, že v případě osoby Mesiáše bylo možné konat činy libovůle. Připouštění možnosti konání "zázraků", jako činů, vymykajících se dokonalým Zákonům Stvořitele, se totiž rovná rouhavému zpochybňování jeho dokonalosti. Dokonalosti, která je dokonalá a proto věčná, neměnná, a tedy nepřipouštějící žádné změny a vylepšení.

   Kdo to nechce pochopit a kdo si podobné, nesprávné názory opravdu se sebou odnese na "druhý svět", ten, přestože je i čistý a mohl by duchovně stoupat vzhůru, musí narazit na zmíněnou, nepřekonatelnou překážku, podobající se ocelové stěně, kterou je možné překonat pouze změnou vnitřního stanoviska a pravým poznáním. Neboť pouze ten, kdo dokáže poznat a odhodit své falešné stanoviska, ať už zde na zemi, nebo po své pozemské smrti, pouze ten může kráčet dále nahoru, ke Světlu.