Jak se chovat v dnech, Biblí předpovězené Apokalypsy? Užitečný manuál pro každý případ

   Žijeme ve světě materialismu a ateismu. Žijeme ve světě materiálního a konzumního blahobytu, který se pro mnohé stal jakýmsi falešným rájem na zemi.

   Něco takového, jako Stvořitel a věci s ním související je pro ně již nepodstatné. Je to něco archaické, zapomenuté a na smích.

   Ale pozor! Mnozí takto uvažují jen do chvíle, kdy je postihne nějaká nouze, neštěstí, tragédie, nebo vážný zdravotní problém. A pak, světe div se, si dokonce i mnozí zaujatí ateisté a materialisté rychle vzpomenou na Stvořitele. Vzpomenou si na to, že snad On by jim přece jen mohl pomoci, když jim vůbec nic jiného nepomáhá. A pak najednou nacházejí pokoru, která jim před tím chyběla, skloní se a začnou prosit. Takový je už jednou člověk. Když se mu daří, na Nejvyššího si nevzpomene, ale velmi rychle ho začne prosit o pomoc, když se mu dařit přestane.

   A tato zákonitost neplatí pouze ve vztahu k vnitřním, myšlenkovým pochodům jednotlivců, ale platí také ve vztahu k celému lidstvu. Platí také ve vztahu k milionům lidí dneška, kteří si žijí po svém a kterým je cosi takového, jako Stvořitel lhostejné. Celý jejich vnitřní obzor a všechno jejich chtění je totiž zaměřeno pouze na to, co je hmotné. Nic jiného je nezajímá.

   Avšak z duchovního hlediska je takový život promarněný a zcela zbytečný. A aby lidé ve vlastní materiální omezenosti neztratili celé své bytí, přijde jim na pomoc světové dění. A sice v tom smyslu, že jedině jejich vinou bude muset přijít doba, která otřese vším, čemu věřili. Tisíce věcí, o které usilovali a které považovali za důležité se zhroutí a ztratí svou cenu.

   Žel, vše zatím směřuje pouze k tomu, že lidé budou muset skutečně všechno ztratit, aby mohli získat to nejdůležitější. Aby se jim právě tragickou ztrátou tisíců věcí, které byly pro ně předtím důležité, otevřela brána k poznání tohoto nejpodstatnějšího, co existuje. K poznání jsoucnosti Stvořitele a všech důsledků, které z tohoto poznání vůči člověku vyplývají.

   Ale potom, když úzkost a bolest poznamenají duše lidí a oni začnou konečně prosit směrem nahoru, pak by si měli být všichni tito lidičky vědomi jedné mimořádně důležité věci. A sice toho, jaké vyslyšení svých proseb mohou vůbec očekávat. Měli by si být vědomi toho, jaké odpovědi a odezvy na jejich prosby se jim shora může dostat.

   Jde totiž o to, že jejich pohled na život a jejich názory byly dosud zásadním způsobem ovlivněny jen jejich materialismem, jakož i tím, co je z čistě lidského hlediska dobré a správné. A přesně v tomto smyslu také vysílají své prosby nahoru.

   Ale odezva na jejich prosby ve dnech zoufalství, přicházející shora, čili z Ducha, bude brát na zřetel především prospěch jejich nejvnitřnější, duchovní podstaty, čili jejich skutečného, duchovního člověka. To znamená, že splnění jejich prosby bude pak často zcela jiného druhu, než si to lidé ve své materialistické úzkoprsosti představovali.

   Neštěstí nebo nemoc, nebo cokoliv jiného, co nás potká, je totiž často důsledkem našeho předchozího nesprávného jednání. A prožíváme je proto, že jimi platíme za naše viny z minulosti. Neboť v dokonalé Spravedlnosti Páně musí každý zaplatit až do posledního haléře.

   Pokud ale pak prosíme, abychom byli nějakého těžkého údělu zbaveni a shora je viděno, že právě toto musíme prožívat, aby se náš duch osvobodil od starých vin, pak je samozřejmé, že splnění nebude vůbec takové, jaké jsme si představovali. V takovém případě k nám může přijít splnění třeba v podobě vnitřního a duchovního posilnění, abychom byli schopni nést bez reptání svůj úděl, a tím se duchovně očistili od starých vin.

   Znamená to tedy, že odpověď na naši upřímnou prosbu, i když vynucenou bolestí, vždy přijde, ale nebude vždy taková, jak si představujeme. Užitek bude totiž přinášet hlavně našemu duchu, čili naší nejvnitřnější duchovní podstatě, o kterou jde především.

   Stručné shrnutí: Lidé nebudou zbaveni svého těžkého údělu, jehož dopad na sebe si doslova vynutili. Jako odpověď na jejich prosby jim však může být darovaná síla snést svůj úděl a zároveň pochopení, že to všechno je jen nevyhnutelným důsledkem jejich předchozího odvrácení se od Stvořitele a jeho Vůle.

   Jen tomu, kdo poznal svůj předchozí život v jeho odvrácení od Nejvyššího jako chybný, a kdo ho jako takový chce zanechat, jen tomu může být shora na jeho prosbu darováno tolik vnitřní síly, aby se vzpamatoval z úderu a začal žít po novém. Aby začal žít v souladu s hodnotami ducha. Takovým způsobem prosícímu člověku se dostane shora tolik pomoci, aby vše zvládl, změnil se a stal se konečně věřícím v Páně a důvěřujícím jeho Vůli.

   Ale prosby lidí, kteří budou prosit pouze o odvrácení těžkého údělu, na nich doléhajícího, nebudou moci být vyslyšeny. A to proto, že shora bude viděno, že v nich není touhy po novém a pravém životě. Že se chtějí zbavit pouze momentální bolesti a pak si chtějí dál žít po svém, jako předtím. Že nemají vůbec v úmyslu zásadním způsobem změnit hodnoty, které je přivedly do neštěstí.

   Kdyby se jim pomohlo, velmi rychle by se vrátili na své staré chodníčky. Prosby takových lidí nemohou být shora vyslyšeny, protože to nejsou prosby pravé. Kdyby snad i byly vyslyšeny, posílení a pomoc, směřující k jejich duchu, by se i tak musela jen odrazit od pevné zdi materialismu, obklopující jejich ducha, kterému se proto nemůže dostat pomoci shora.

   Tito lidé se totiž stali neschopnými přijmout jakoukoliv pomoc od Stvořitele, protože jeho pomoc může směřovat pouze k duchu člověka. Nicméně jejich duch ji není schopen přijmout, protože je spoután hodnotami materie. Protože v něm není duchovní touhy po obrození a není v něm ani poznání svého předchozího života jako hodnotově nesprávného.

   Údělem takového druhu lidí bude pak jenom smrt a záhuba. Smrt a záhuba nejen fyzická, ale mnohem strašnější! Duchovní!

  Všichni lidé by však měli vědět, že milosrdenství Páně je velké! Měli by vědět, že pokud byť v posledních minutách poznají nesprávnost svého předchozího života a vzbudí v sobě touhu po radikální proměně osobnosti směrem k hodnotám Ducha, jejich bytí nemusí být ztraceno. Přesně tak, jak to učinil jeden z lotrů na kříži. Neboť nesmírná milost Páně všech světů bdí nad každým z nás až do poslední chvíle a dává nám šanci ke změně.

   Pokud ale člověk ani v poslední chvíli k duchovní změně vnitřně nedozraje, pokud se v něm neprobudí snaha o pravé hodnoty, o jejich dosažení a život v souladu s nimi, jeho osud je zpečetěn. Jeho údělem bude pak už jen záhuba fyzická i duchovní, protože on sám se ukázal být mrtvým pro věčné, pravé a nezničitelné hodnoty Ducha.