Naši železniční dopravci jsou docela kujóni. Ukazují nám, jak o nás stojí, předhánějí se v nabídkách, dokonce jsou ochotni jít až pod náklady a své ztráty s krvácejícím srdcem doplácet ze svého (nebo v případě toho největšího dopravce ze státního). Prostě co bychom pro Tebe, zákazníku, neudělali.
Staré přísloví říká: nahoře huj, dole fuj. Výše psané bylo ono nahoře, neboli na očích veřejnosti. Co se však odehrává tam, kam oko veřejnosti nedohlédne, nebo se mu výhled umně zastíní? Tam se dokáží velmi dobře sjednotit, pokud jde o jejich společné zájmy. Jeden názorný příklad se odehrává v těchto dnech. A jistě to zatraceně silný a jednotný jednotný lobing všech železničních dopravců na naše senátory. Výsledkem bylo (zatím ve výborech, ale nelze si dělat iluze o celém Senátu), že již sedm let staré rozhodnutí Evropského parlamentu o povinných náhradách při zpoždění vlaku bude u nás opět odloženo. A rovnou na pět let. Kdyby to šlo více, určitě by více bylo.
Přitom se jedná o poměrně měkkou normu. Při zpoždění přesahujícím 60 minut by byl železniční dopravce povinen vrátit cestujícímu čtvrtinu až polovinu jízdného, podle dalšího reglementu mu zajistit bezplatné občerstvení, případně hotel či náhradní dopravu. Ale kam by naši dopravci přišli? Oni se o cestující tak vzorně starají a dočkají se takového nevděku. Možná i slzička dojetí z nejednoho oka senátorského nad takovým nevděkem ukápla. Takže jistě těmto dobrým dopravcům vyjdou vstříc.
A cestující občan? Ten může být rád, že bude vůbec svezen. Co by také za takové "směšné" jízdné mohl chtít.
