Občansko válečný konflit na Ukrajině, vyhrocený setřelením civilního letada nezanechává v klidu nikoho. Vzhledem k tomu na jakém teriotriu se odehrál a v čím zájmu, skutečnou pravdu se s největší pravěpodobností veřejnost už nikdy nedoví, ač je se stejnou pravděpodobností hlavním aktérům tohoto dramatu zjevně známa. Podobnost s nedávným výročím události, která Evropu a potažmo celý svět do víru ničivé války nemusí být náhodná.
Lze namítnout, že dnes je výchozí situace zdánlivě jiná a lidstvo navíc poučeno a moudřejší. Jistě dnes tady spolu proti sobě nesoupeří Francie, Británie, Rakousko či Německo. Z těch jsou dnes díky struktuře EU přece potencionální spojenci. Jenže zůstává zbývající hráč na rádoby válečném poli, a to Rusko. Rusko stejně nebezpečné a moci chtivé jako kdysi za cara, Stalina či Bržněva. Jenže již nikoli ekonomicky a politicky rozvrácené jako kdysi, ale opírající se o obrovský energetický exportní potenciál a převším o ekonomické spojenetví spojenectví s Čínou. Pro struktury EU s podporou NATO a USA, kteréžto společně nemají mnoho důvodu k jásotu, partner nepříliš přijatelný.
A tak se zdá, že ukrajinská krize tak přišla jako na zavolanou. Obrovské strategické uzemí na hranici s obávaným nepřítelem, s obrovským a nenasytným trhem je přespříliš lákavé, aby se jen tak dalo odbýt. Navíc zisk tohoto teritoria umožňuje do značné míry vylízat si rány z jiných neúspěšných zásahů a instalací demokracie ve státech na Blízkém a Středním východě. Jinak přece rozklad v Iráku, Sýrii, Lybii, potencionálně i v Egyptě a bohužel i v Afganistánu hodnotit nejde. A tak přišel Majdan a díky němu i mocenské odtržení Krymu, jediného klenotu, který v ruské "koruně" cara Putina ještě chyběl. S tím přišlo opožděné prozření, že bez vědomí nebo alespoň s tichým souhlasem Ruska, to na Ukrajině nepůjde.
Je tedy setřelení civilního letadla opravdu oním sarajevským atentátem - oním sestřelili jste nám letadlo, tady máte přes držku? Uváženo chladnou hlavou, z hlediska globálního konfliktu určitě ne. Přesto však může být dobrou záminkou, jak se zbavit nepotřebného. Neboť zkusíme-li si položit otázku Cui Bono? může se nabízí se mimo jiné i tato varianta, uvážíme-li náskledující odpovědi.
Učinili tak separatisté ze své vlastní vůle? Získají tím něco ve svém marném úsilí, když i jimi vyhlášené republiky nechce ani Rusko? Sotva. Čeká je zkáza tak jako tak, dříve či později.
Učinila tak Ukrajina ze své vůle? Ne. Pro Ukrajinu s narychlo zvoleným prezidentem a dosud nelegitmní vládou, která navíc své území, včetně hranice s Ruskem ovládá jen stěží, by tento akt byl aktem vlastní sebevraždy. Navíc když Kyjev bude muset ať tak, či tak převzít svůj podíl viny za neuzavření vzdušného prostoru.
Učiniltak Rusko vlastní rukou. Určitě ne, Ale kde se dva perou, třetí se směje. Nemusí k tomu použít ani vlastní ruce. Vždyť stačí jen zlehka našeptat, nenápadně popostčit. Mouřenín vykoná. A pro Rusko je tu dobrá záminka jak pustit separatisty k vodě. Mouřenín splnil svoji roli a je již jen nepohodlným balvanem, dále nepotřebným.
K rozkradenému ukrajinskému západu, díky občanské válce přibyl nyní zcela rozvrácený východ, který již nikdy nezůstane jednotný a bude na dlouhou dobu sudem s pachem. Tenhle balíček pak lze s klidem přenechat dychtivé EU ku potřebě.
A ona daň za tenhle boží čin a šarvátku. 300 nevinných lidí, z nichž mnoho ani nevědělo kde vlastně jakási Ukrajina leží a co se v ní odehrává. Takový pakatel se přece nepočítá, stejně jako ztráty ve vlastních řadách. Kácí-li se les, létají třísky. Zvrácená mysl, koná zvrácené činy. Ať už na Ukrajině, v Iráku, Sýrii či Palestině. Vždy je třeba mít důvod a na následky se nikdo neptá. Vraždu zamaskovat vraždou. Jen když moc nepustíme z rukou.
