Tak a máme to za sebou. První historická všeobecná volba prezidenta České republiky je za námi. Učinili jsme tedy co jsme chtěli. Svobodně zvolili novou hlavu státu, který se i s hlavou bezhlavě potácí od aféry k aféře, zmítán a rozdělován nesváry osob označujících se jako politici a rozdělován frustrací části veřejnosti z neschopnosti vyrovnat se s okolní každodenní realitou.
Volba nového prezidenta přece jen ukázala, že ač v poslední době velmi pošramovená pověst hlavy státu, má přece tato nejvyšší ústavní funkce u široké veřejnosti stále velkou váhu. Už první kolo této soutěže přílákalo přes nezvyklý volební termín a nepřízeň počasí, nezvykle velkou volební účast. V prvním zahřívacím kole se nakonec jisté předpovědi ukázaly jako liché a jeho výsledek dával tušit, že běh do finálové rovinky bude pěkně ostrý.
Cílová páska byla pak včera 14,00 s definitivní platností na další 4 roky přetržena. Splnil výsledek tohoto běhu naše skutečná očekávání, přinese něco nového? Jistě Co jiného přinesl tento způsob volby ve srovnání s tím předchozím?
Mám pocit, že zas až tak mnoho ne. Jen jedna forma vystřídala jinou. Dříve tajné a neveřejné zákulisní tahanice o všeobecnou parlamentní a senátní podporu určitého kandidáta, často hraničí s nechutností, úplatky a politikařením nahradila zdánlivě průhledná kampaň jednotlivců, kteří měli velmi často více drzosti a nestydatosti, než minimální znalosti jednotlivých článků ústavy. K tomu velmi volný výklad zákona o počtu a kontrole podpisů málem celý tento proces zhroutil. Přesto všechno se tato historická volba uskutečnila. A to je dobře.
Finalový souboj Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga byl překvapivým a nadějným pokračováním. Rozdělil voliče na dva nesmiřitelné tábory ovládané marketingovými a volebními týmy. Na jedné straně snaha o opětovný návrat do vysokých pater politiky po osmi letech, vlastní volbou vynuceném půstu a na straně druhé, snaha o návrat k nedotaženému snu a mýtu Václava Havla po budováním občanské společnosti. Starý politický pragmatik, pro něhož je každá rána dobrá, vybavený nekonečným egem a prostořekou výřečností a na straně druhé, důstojnost sama, ověnčená šlechtickým titulem a nebývalou noblesou a touhou po starých dobrých časech, kdy ještě čest a slovo muže mělo svoji váhu.
Pro mne ta volba byla jednoznačná a jistá. Volil jsem Karla. Nicméně konečný výsledek pro mne není zklamáním, ani překvapením. Onen lehký styl a noblesa nemohl v konečném účtování vydžet tlak a sílu buldozeru, byť vzdělaného, ale přece jen bezohledného buldozeru.
Je mi líto snahy karla Schwarzenberga o ten pokus. Myslím, že v dané chvíli neselhal on osobně, ale bohužel více jeho volební štáb a režie. V okamžiku kdy připustil nešťastně vyjádření směrem k osobě prezidenta Beneše a jeho dekretů bylo jasné, že převaha se začíná převracet na stranu hrubé síly. A tak dávno vyčpělé a dnes již zhola zbytečné dekrety, které jejich dnešní obhájci v postatě ani nikdy nečetli, znovu povzbudili národní hrdost a falešné naděje pro obránce starých jistot.
Pro Miloše Zemana se nakonec ukázal i onen 8-letý půst mezi stromy na Vysočině jako výhodný. Za tu dobu snad jakoby většina lidí zapoměla, že to byl on kdo přivedl do veřejného života ony šíbry Šloufova typu, či minimálně všeho schopné grázly typu pana Grosse. Mnozí raději zapoměli, novým generacím vzešlým za těch 8 let to nikdo nedokázal říci. Navíc dávné hříchy, ty se dnes už nepočítají a Karel Schwarzenberg se spojením s některými spolustraníky kupříkladu panem Drábkem, příliš chlubit nemůže. Když navíc v chytře a zručně udělaném Renčově klipu vystoupí Miloš jako usedlý a charakterní postarší prošedivělý pán, milující otec a pravý muž z lidu a v rozhlasovém klipu se pro změnu objeví jako mistr bonmotů shazující nenáviděnou Nečasovu vládu "odborníků". Kdo chce slyšet a vidět, ten slyší a vidí. Otázkou zůstává, zda-li ještě myslí.
Máme tedy co jsme chtěli. Zvolili jsme dobrovolně a svobodně dalšího prezidenta. Hrubá síla a rány pod pás, tak slavily triumf. Převaha 10% je jasná. Není třeba žádných spekulací o náhodě, či stastické chybě. Není nad čím jásat, ale není nutno ani ronit slzy. Většina z nás po volebním víkendu bude muset v pondělí ráno vstávat, byť ještě asi plna úvah a postřehů z povolebních mediálních studií. Na každodenním chodu našeho života se nic nezmění. Nic horšího než překvapit nový prezident nemůže. Snad opravdu se stane zázrak a bude oní sjednotitelem mas a moudrým moderátorem našeho veřejného života. Někde v koutku duše alespoň trochu snad žije naděje, že zázraky se dějí.
