Pokud bychom vyhlásili anketu hledající symbol současné doby, zvítězila by pravděpodobně rouška. Tento „obyčejný“ kus textilie může jako výstižný symbol vyprávět.
Rouška reprezentuje řadu skvělých vlastností našeho národa. Nejen vynalézavost při její výrobě, ale také ochotu zapojit se do společného projektu zvládnutí pandemie koronaviru SARS-CoV-2 a připravenost pomoci druhým. Do jejich výroby nejen pro sebe a vlastní rodinu, ale i široké okolí, se zapojil nespočet občanů. Mnozí oprášili staré šicí stroje, jiní zase využívali nejmodernějších technologií pro přípravu střihů, výrobu látek z nanovláken či 3D tisk ochranných pomůcek. Stejně jako masivní samozásobitelství a distribuce, projevila se odolnost našeho národa i v rychlém osvojení si jejich používání.
Za běžných podmínek bychom čekali, že nošení roušek bude předcházet karanténním opatřením ze strany centrálních orgánů politické moci. Bylo tomu ale přesně naopak. Pod vlivem děsivého vývoje pandemie v Itálii se naše vláda konečně rozhodla situaci řešit. Roušky a další materiál, například respirátory, desinfekce či dostatečné kapacity pro testování zdravotního stavu, však v té době ještě nebyly k dispozici. V prvních opatřeních se tak vláda soustředila na omezení pohybu obyvatel jako jeden z nástrojů pro zamezení šíření viru při kontaktu. Nařízení ohledně nošení roušek jako bariér přenosu infekce byla vydána až v okamžiku, kdy se rouškami společnost sama zazásobovala a jejich nošení se stalo lidovou samozřejmostí. Avízovaná a slibovaná pomoc ze zahraničí byla v tu dobu stále ještě v nedohlednu.
Do budoucna by mělo být nošení roušek v hierarchii boje s epidemií na prvním stupni, před zaváděním karantény, mělo by ji časově předcházet. Při jejímu uvolňování to bude zase naopak, pohyb už bude umožněn, ovšem stále s rouškami.
Překvapující není pouze schopnost občanů naší země pořídit si roušky. Na počátku 20. let 21. století je s podivem, že neexistuje jednoznačná shoda na tom, zda roušky vůbec fungují. Jedná se přece o měřitelný jev, který se dá hygienickými a epidemiologickými metodami otestovat poměrně snadno. Očekávali bychom, že v době, kdy má tato zbraň v boji proti koronaviru SARS-CoV-2 začít používat, nebudou probíhat diskuse o tom, zda a jak je účinná. To je téma pro zdravotnickou vědeckou komunitu - snad bude mít i Světová zdravotnická organizace (WHO) jejíž lékař Michael Ryan nošení roušek zpochybňoval, brzy jasno. I zde však máme podezření, že jsou vyjádření zpochybňující nošení roušek motivována spíše politicky. Jednoduše řečeno, materiál není k dispozici a zpochybnění jeho významu je snazší, než jej zajistit.
Roušky ale ukázaly také další věc. Jak jsme, i přes vynalézavost našich občanů, v globalizovaném světě závislí na ostatních státech, konkrétně na čínské „pomoci“ či lépe řečeno obchodní spolupráci. To je důležité téma pro naši národní bezpečnost. Kéž by byla naše země opět schopna vygenerovat potřebný počet ochranných prostředků či léků vlastními silami…
Poučit bychom se skutečně měli. Zavádění karanténních opatření má svůj velký nezastupitelný význam, a to také tam, kde není v dostatečném množství k dispozici materiál a zdroje pro boj s nemocí (ochranné prostředky, zdravotnický materiál včetně testů, zdravotnické kapacity). To je případ České republiky. Zvládnutí epidemie v Jižní Koreji, Japonsku či Hong-Kongu se obešlo bez razantního omezení života v zemi právě díky dostupnosti a používání roušek a dalšího zdravotnímu materiálu či masivnímu testování a kontrolám, s využitím informačních technologií. Bez dramatických dopadů na život v zemi včetně hospodářského. Masivní rozšíření viru a pandemii akcelerovala moderní globalizovaná společnost. I k jejímu zvládnutí tak musí přispět moderní metody, které jsou dnes dostupné.
