Velikonoce na Filipínách

Po všech politických a strategických bojích na blogu nemůžeme zapomenout na svátky, hýbající světem. Tedy alespoň křesťanským nebo katolickým světem. Jsou podle církve v Čechách na stupni důležitosti svátků výš, než samé Vánoce.

O velikoncích na Filipínách bylo dost napsáno. Televize všech možných států již ukázaly výjimečnost zdejší oblasti Pampanga, která jediná na Filipínách a snad v celém světě se vyznamenává svojí zvláštností a sice napodobováním ukřižování Krista. Dělají to autenticky, včetně hřebíků do rukou a nohou. Takový ukřižovaný ale nesetrvá na křízi dost dlouho, je nelidské jej držet v takové pozici víc než snad 10 minut, ale čas trvání nevím přesně. To ovšem táhne zástupy diváků z celých Filipín a ne jen odtud, z celého světa.

Co mohu však potvrdit je skutečnost, že takto se nechovají celé Filipíny ani náhodou. Jen zde, kde je tradice silnější než v jiných oblastech. Že jsou Filipíny silně katolické, nelze oddiskutovat, ale ukřižování se děje pouze na ostrově Luzon, v oblasti Pampanga. Rovněž tak zde lidé chodí po ulicich, jsou to většinou mladí muži od nějakých 18 ti do 30ti, kteří tahají na bedrech těžké kříže, a pochodují s nimi několik kilometrů ukazující hrůzu, kterou měl údajně Kristus prožít při své poslední cestě na smrt. S nimi rovněž pochodují mládenci s obnaženými zády, a bijí se speciálními důtkami, až krev ze zad teče. I to je symbol utrpení Krista. Velikonoce se zde berou vážně a je to zvláštní tradice, kterou ze zdejšího národa nikdo nevymítí. Tak to tu je.

S tím vším je pak spojena další perlička Panpangy a sice zpívání pašijí a to začne od pondělí tohoto týdne, který nazývají „svatý týden“ a končí většinou v pátek večer, tedy na velký pátek. Někde si to protáhnou do neděle, ale ne všude. Nemluvil bych o tom, kdyby si zpívali někde v kostele, ale zde jde tradice trošku dál. Postaví si malé zpívací boudky, umístí tam mikrofon ze zesilovačem a silnými reproduktory a do vašich okem se pak line zpěv každého, kdo se rozhodne se ve stanici zastavit. Od dětí, přes matky, muže, staroušci, pouze psi a kočky se vynechávají, ale když si uvážíte že Filipíny mají hodně lidí kteří umí zpívat, pak vás udivuje kam se tito poděli? Tyto kritické dny jen ti nezpěváci si jdou zazpívat. Kombinace zpěvu 24 hodin po 6 dní s absolutní nemelodičností hlasů bez doprovodu hudby a silnými reproduktory vám může přiblízit situaci ve které se ocítám každý rok. Znám cizince, kteří na Velikonoce odlétají do jiných oblastí, nebo přímo opouští Filipíny, aby se vyhnuli této pašijové soutěži o nejhoršího zpěváka roku.

Opět je to tradice, kterou neodbourá nikdo kdyby se na hlavu stavěl. Je lépe se na ni připravit, najít si byt s tím, že už dopředu bude mít na mysli pašije i když jej hledá třeba v červnu a snad se mu podaří se od reproduktorů schovat. Je to však těžké, oni jsou rozmístěni strategicky snad každý kilometr od sebe, nebo tak nějak. První rok pobytu jsem si myslel že to bude trvat jen do večera onoho prvního dne mého utrpení, pak jsem se zeptal a to jsem neměl dělat. Dozveděl jsem se tu šílenou pravdu a ten týden jsem nespával, nýbrž brouzdal po ulicích  sem a tam a hledal místa, kde se nezpívá. Pak jsem si začal zvykat, No lehké to není, to vám zaručuji.

Dnes je už sobota, zpívaní skončilo a život se tu vrací do zajetých kolejí. Venku je vedro, neboť začíná léto a není se kam schovat, pokud nemáte umělé chlazení. Velikonoce zde skončily. Ty se slaví a státní svátek je vyhlášen na čtvrtek a pátek. Pak je konec. V Česku ale začínají, jak čtu v novinách a budou pokračovat do pondělí a končit pomlázkou. Ta se zde nedělá. Není to tradice.

Podle toho lze zjistit, že ne všude se slaví všechno stejně, i když se tak děje pod vedením stejné církve. Mění se to s každou oblastí tak, jak se to ustálilo před, možná stovkami let.

Včera jsem si zašel do jedné restaurace s otevřeným výhledem do ulice a dal se tam do řeči s mladým Američanem, který je tu na návštěvě svého strýčka. Pro vás snad zajímavě, pro mne ale ne je to, že strýčkovi je 70 let a právě včera jeho družka měla rodit. Helďme se na kabrňáka, v 69 splodil potomka. To zde je rovněz „tradice“. Ale to je na jiný článek. Tento mladý muž mi jen připomenul skutečnost se kterou se mnoho z nás nedokáže smířit. Kritizujeme velikonoční zpěvy, vanoční bouchání všech těch bouchacích hraček, kritizujeme nepřehledný provoz, sobeckost místních řidičů, neurvalost všech, kteří vám neuhnou i když vidí, že vám stoji v cestě, že se potkávate s člověkem na úzkém chodníku a předpokládáte, že když jde každý po své straně, že se minete bez problému. Ne zde, zde skoro každý udělá neočekávanou změnu směru. Jde-li po své pravé straně, těsně před vámi přejde na levou. Proč, to nevím. Ale dělají to stále. Je to nelogický krok a zaviní to, že do sebe často narazí. To mi ještě nikdo nevysvětlil a je toho hodně, až příliš.

Ovšem, kdyby vše fungovalo jako v Česku, jako v Americe, tak jsme mohli sedět tam a nebyl by důvod žít zde. Ovšem neměli bychom tu svobodu kterou máme, neměli bychom ty ceny, které jsou stále nižší než jinde, neměli bychom dokonce tu možnost mít děti v pozdním věku, nebo rodilosti schopná žena by se na dědka v Česku ani nepodívala, natož ho nechal s ní vlést do postele, neměli bychom teplo celý rok, neměli bychom možnost podplatit policajty aby nás nechali jet i když jsme udělali chybu, neměli bychom mnoho věcí za které musíme být vděční že je máme. Život na Filipínách je zvláštní, ale mám dojem, že bych neměnil. Velikonoce jsou jednou za rok, pašije se zpívají jednou za rok, hlučné Vanoce jsou také jednou za rok. Kdo na to má a může, ten odletí jinam a zbytek roku žije klidně, bez hádek a osočování. Pokud neporušujete místní zákony, nikdo si vás nevšímá. Na stará kolena je to krásný život. A na přežití si takový důchodce vystačí s takovými no...$1500 stačí, nechce-li být hodně rozhazovačný.  Mnozí vystačí i s menší částkou, je to jen na jeho finanční strategii.

Přeji všem bohatou pomlázku, děvčatům modre šrámy na lýtkách a jinak krásné velikonoce.

Frank Krejčí