To je vizitka člověka, pána tvorstva na zdejší planetě. A že jsou i jiné planety které obývají zase jiné civilizace, je dost jasné i když neprokázané. Ale tento článek není o nich. Co bych nakonec o nich psal? Fantazii? Takže se vracím ihned k nám, na naší známou planetu nazývanou ZEMĚ. Ty jiné civilizace jsou dnes buď tak vyspělé, že se už přestaly prát, nebo tak hloupé jako my a perou se stejně jako my. Co jsme to za pány tvorstva? Společně s nimi za pány vesmíru? Fuj!
Narodil jsem se v roce 1948. Jsem tedy dost starý na to, abych si nepamatoval rok, kdy by se na naší zemi nedehrávala nějaká válka, nesvár, povstání, krvavá demonstrace, vraždění ve velkém i v malém. Nebyl rok a myslím že se nemýlím, co moje pamět sahá, aby se někde něco nedělo. Aby netekla krev. Stále se bojuje a to dosud, do této minuty se zabíjí a střílí s úmyslem někoho zabít a ejhle,...světe div se, nic se zatím nevybojovalo. Po staletí se jen bojuje a nic se nevybojovalo. Svět je více a více nemocný. Není to na pytel, pane stavitel? Chci být roztomilý, ale asi toho hned nechám. Tohle není moment pro špásy. Jo, rád bych si z toho dělal legraci, vysmál se našemu snažení, vysmál se našim předkům i našim současným snahám, našim politikům, tomu jak jsou průhlední, farizejští, pokrytečtí....no přiznám se, chci dokonce říct odporní, ale nesmí se to. Myslím že nesmí.
Leckdo namítne, „co se divíš, divílku? Tak to bylo, tak to je a tak to bude“. Takže se s tím budu muset smířit? Ne, nechce se mi s tím smířit, tak o tom alespoň píši, vědouc, že nezměním ani ten let jedné jediné kulky, mířené na hlavu nějakého nepřítele. Tak to je, ale nač se tedy všichni přetvařujeme a stále mluvíme o jakési spravedlnosti, vzájemném porozumění, o respektu jeden k druhému, o toleranci a sotva se ten druhý otočí, bum a má kudlu v zádech. Jistě to čtenář chápe jako generalizování situace, nemám na mysli ani vás pane, ani vás paní, ani vás mladý pane, nebo ani vás pane politiku. Jde o všeobecný jev naší lásky k bližnímu svému. Co nás učila a stále učí církev nepadalo a nepadá ale vůbec na úrodnou půdu. Padá? Ne a nikdy se tak nestane. Láska k bližnímu existuje snad v rodinách, mezi jejími členy, mezi partnery než se dostatečně poznají a jinak nic. Jo, sem tam bychom neublížili příteli, dobrému příteli. To je vše, pochyby žádné.
Zbytek světa jen přežívá v našem okolí, pokud se chová tak, jak se to líbí nám. Když ne, stane se něj, z kohokoliv, náš nepřítel a kdyby bylo povoleno zastřelit každého, kdo s námi nejede na stejném voze naší pravdy, tak budou pohřby zpomalovat provoz na ulicích měst víc, než provoz z práce do práce. Mrtvých by bylo jako kukuřičných zrnek v kukuřičném silu. Jako much na kusu masa. Takoví jsem my páni tvorstva. Sobečtí, nadutí panáci, kteří si myslí, že jsou nějak důležití. A když se začtete do zprávy, jak skončil Robin Williams, slavný a úžasný herec, co bavil skoro celý svět...člověk který byl trošičku více důležitý než já, nebo i někdo z vás? Den po pohřbu jeho popel rozprášili na moři a kde je? V moři, samozřejmě, ale kde je jeho sláva? V kytičkách. A co my? My bojovníci za naše pravdy. Co my? Co se stane s námi až nás pohřbí? Prozradím vám to. Shnijeme v hrobě, jak kus odpadu, jen s tím rozdílem, že dva metry nad naší hlavou budou růst macešky. Ten smrad z rozkládajícího se těla zůstane pod vrstvou hlíny. Jsme jen ten prach. V tom má každý farář pravdu. Prach jsi a v prach se obrátíš, ale dokud žiješ ubližuješ bližním svým. Zamyslete se nad tím a nad sebou.
A proto se vedou války, proto teče stále krev, vzácná to tekutina, proto se sekají hlavy, bombarduje se jako by nešlo o lidi co v budovách žijí, ale o nějaký odpad, nebo o zvířata která nás nezajímají. Tak se jednalo, jedná a bude jednat. Je to budoucnost po děti, které jsme tak pečlivě vychovávali a učili je poctivě lhát a podvádět, aby se vyznali v talčenici?Ne, nečtete špatně, učili jsme je lhát a podvádět. Jen s tím dodatkem, že se to nemá, ale že se to dělá. Škoda mluvit. Přesto jim chceme dát slušnou budoucnost bez válek a konfliktů. Jenže to není na nás. Jsme ale stejně hloupí jako ti, co války začínají. Jsme hloupí, že skáčeme na špek všem propagandám, účelovým lžím, jež pronáší ten, který nás chce mít na své straně. Ten nebo ti, kteří dnes a denně manipulují s veřejným míněním. Pak se jim zabíjí s čistým svědomím. Lépe se jim usíná. Však jim to vlastní lidé schválili. Je to tedy v pořádku. A války jedou jako na výrobním páse. Domů se vozí bezduchá těla v pytlích, matky pláčou, děti pláčou a ptají se mámy, proč mami? Proč náš tatínek už nežije? Proč musel umřít? A pokuste se vžít do té matky. Co jim má říct? Že „to nic děti, to tak prostě je. Táta byl voják a vojáci umírají. Bojoval za tu „správnou věc“. Buďte na něho hrdí“. Myslí se snad někdo, že tohle řekne matka svému děcku? Prokleje toho, kdo jejího manžela do války poslal a s ním prokleje celý svět. Ona je sama s dětmi a manžel je dva metry pod zemí. Nikdo se nad tím za pár dní ani nepozastaví. Život jde stále dál, stejným tempem. Potěš mě pánbůh. Tak to je?
Nechám toho. Ale jen si dovoluji apelovat na svědomí těch, kteří haraší zbraněmi. Aťskutečnými, nebo pomyslnými a to se týka i nás blogerů. Chceme mír, hledáme lásku, porozumění a klid k životu, ale jen nás někdo zblbne, utíkáme za ním jako ty hloupé slepice za plivancem. Ano, říkam to jak to je. Jsme totální hlupáci. Jsme neuvěřitelně zblblí jakousi představou, že se máme dobře, tak souhlasíme, ale máme? Skutečně se máme dobře?
Je to na jednotlivcích. Jenže jak jsem kdesi četl, nějaký vtip, prý „dobře už bylo“. Takže k čemu to děláme? Proč se nasměrujeme tam, nebo onam. Proč neapelujeme na naše státníky aby chránili nás, a nestrkali nos tam, kde to nejvíce bude bolet nás, prostý lid. Proč od nich nežádáme chránit mír? Proč je necháme skákat na tu nebo onu stranu? Proč jim schvalujeme extravagace? Trvat na prosazování míru, mírovým jednání a ne zbraněmi. To bychom měli dělat. Ale jak se zdá, žádám asi příliš moc. Ono se to po tomhle článku vůbec nezmění. Takže hodně štěstí obyčejný občane. Tvůj názor někomu dobře poslouží. Pak uvidíme komu a kdy. Jen doufejme, že se z toho nevyvine zánik lidstva. I to může být. Nadarmo se neříká, že další válka nás vyhubí. Ne netroubím na poplach. Vidím a slyším, čtu a srovnávám. Mám na to čas a mám na to klid. Není to moc krásný pohled na lidi, kteří vlastně všichni svorně tvrdí, že chtějí žít v klidu a míru a prosperitě. Ale zatím nám ji nikdo nebere. Nebo bere?
Frank Krejčí
