Přečetl jsem si právě blog pana Karla Bočka a i když malinko dlouhý výklad o tom jak se má bloger chovat, jak si snad má vážit své svobody psát, přece mu musím dát za pravdu. Tohle když napíši, tak pak nevím. Schovám hlavu do písku? Zastydět se? Zasloužím si to, co dostávám zpět? Asi jo.
Před 4mi plus roky jsem se rozhodnul začít psát blogy. Důvod byl tehdy nejasný. Člověk si myslí, že má veřejnosti co nabídnout, má toho tolik na srdci a chce se podělit. Nejdříve jsem se chtěl tedy podělit, na druhém místě jsem si chtěl do některých lidí rýpnout. Blog mi to usnaďňoval a pokud dodržím kodex, bude švanda. Nu a začal jsem. Co jsem čekal si už nedovedu vybavit, ale podle toho co se dozvídám od pana Bočka a mého svědomí, čekal jsem určitě úspěch. Setkal jsem se však naopak s kritikou. Za prve, že píšu bez diaktriky, za druhé, že urážím věřící a tak to šlo, jako lavina.
Po několika článcích jsem začal „ladit“ svoje vyjadřování a hlavně zjišťovat, že úspěch je zatím na míle daleko. A nepřijde, dokud nedokáži najít skromnost a nevyjádřím dokonce respekt k jiným. Zda jsem se v diskuzích bránil neslušně, to už nevím, ale vím, že jsem se bránil. Sem tam mě přichází na mysl vzpomínka, že jsem nebyl právě ten nejslušnější diskutér. To bylo za dob, kdy se diskutovalo pod anonymem. Mohl bych lehce zabrousit do svých 1000 i více článků a najít ty diskuze, ale každý ví, že je to mravenčí práce a nestojí to ani za to. Co bylo, to bylo.
A čas běžel. Dost se toho líbilo, jinak by mně admini nenabídli VIP a to mě překvapilo, to přiznám. Ale za to jsem zase schytal nadávky, jak může takový troll být VIP, však to znáte. Ale jistě každý ví, že nemůže být člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Takže mne nevyjímaje, dostával jsem lekce, které mi dost vadily. Vadily mi, kdo to nepřizná že mu vadí kritika, ten lže. Byly doby, kdy jsem se obrnil slovy: “Mně je to jedno, psát budu co chci, ať se jim to líbí, nebo nelíbí“ a psal jsem dál. A proč jsem psal? Bavilo mne ne jen to psaní, bavilo me provokovat.
Nemohu mluvit za ostatní blogery, ale tuším, že mají podobné důvody. Dostali jsme dar se umět vyjádřit slovem, víme, že slovo je zbraň a kdo jej umí dobře použít, můžeme lidi ranit a tak píšeme a píšeme a občas zraňujeme. Už jsem chtěl několikrát psaní ukončit, dokonce jsem to udělal veřejně a přešel do Lidovek, ale nudnost jejich blogu mě zahnala zpět na idnes. Jsem ten, který nikdy nechtěl doslova ublížit, ale jen maličko podpíchnout Ne vždy, pro Kristovy rány, aby si snad někdo neudělal úplně negativní názor. Napsal jsem také řadu článků citlivých, velmi prolidských a bez jakékoliv snahy někoho zranit, ale mnoho jich tam je, které se dají zařadit do kategorie „útočím útočíš, útočíme“.
Dávno již nebojuji a hlavně neprovokuji, jako jsem bojoval ve svých diskuzích dřív, jen tehdy začnu, když mě někdo opravdu nakopne neprávem, pak zaútočím, ale jinak ne. Změnil jsem se. Píši rád, hledám stále jen tu spokojenost a laskavost. Dosud jsem ji ale nenašel a myslím, že nenajdu, takže psát dál?Uvidíme. Asi ano. Zatím si sypu popel na hlavu a prohlašuji ze za nafoukaného, po slávě toužícího blogera. Nedá se předpokládat, že moje nitro každý pochopí. Ani to nejde. Ať napíšete co chcete, najde se vždy ten, který si neodpustí rýpnout. Takže přijímam kritiku své osoby a ponechávám si titul ubohého blogera. Na štěstí vím, že nejsem na blogu sám.
Frank Krejčí
