Nemusí pršet, jen když kape

Už je zase hnusně. Je hnusně, protože jsem celý den venku. Není to tak, že by bylo hnusně zrovna když jsem venku, ono je hnusně právě proto.

Mám nad hlavou mrak. Kromě růžového mraku mé černé budoucnosti se mi již pár let vznáší nad hlavou mnohem větší mrak dešťový. Když vkročím do budovy, mrak počká galantně před vchodem než vylezu. Během mého pobytu uvnitř je venku jaro popř. léto a zpívá skřivan popř. jiné zpěvné ptactvo.

Kdybych byla cestovatel a neplácala se pořád po Evropě, nebyly by na světě suchopáry. Můj dešťový mrak je kosmopolita a hranice států ho nezajímají. A tak jsme společnými silami zavlažili všechno od Španělska až po Moskvu, od Kodaně až na Kanáry.

Mrak je vážně sympaťák a je na něj spolehnutí. Vypozorovala jsem, že ten zmetek má nejraději semišové střevíčky a nalakované pracně vyfénované účesy. Vyzrát na něj nelze. Vezmu-li si deštník, naštve se a s větrem na mě páchají atentáty. No, řeknu Vám, že to zatím vypadá, že se budu vdávat v neoprénu.    

Dnes jsem dvakrát vkročila z bláta do louže a jednou se postavila z deště rovnou pod okap! A tak mám nad hlavou mrak a slunce alespoň v duši.