Deníčku můj, tak si představ, že skřítek, který u mě nějaký čas bydlí, o sobě dal znovu vědět. Vyprávěla jsem ti o něm nedávno, jak mi schoval ponožku. Asi nechce, abych na něj zapomněla.
Tentokrát mi vymazal písmenka z rozepsané stránky. Zjistila jsem to, když jsem chtěla pokračovat. Byla totiž pro tebe.
Ale k jednomu se ti přiznám. Nemusela jsem dlouho přemýšlet o čem bych ti měla vyprávět dnes. Samotnou mě to překvapilo. Vyplynulo to ze situace, která nastala. Je mi jasné, že to bude na první pohled vypadat naprosto nevhodně. Ale jsem si jista, že mi nakonec porozumíš. A komu jinému bych to měla i vyprávět. Jedině tobě. Svému důvěrníkovi. Vidím, že už jsi nedočkavý. A hlavně zvědavý. Tak pozorně poslouchej!
Již dlouhé roky musím pravidelně užívat léky na vysoký krevní tlak. Je to totiž pěkný prevít. Takový tichý zabiják. Neléčený může vyvolat cévní mozkovou příhodu a zničit další důležité orgány. Srdce. Ledviny. V žádném případě tě nechci vyděsit. Píšu ti to jen proto, aby sis to dokázal představit.
Nedávno jsem se setkala se svou paní doktorkou. Dlouho jsme se spolu neviděly, tak mě pěkně zkontrolovala.
Když zjistila, jaká je situace, tak jen dodala, že mi napíše nové léky. Bylo mi to jasné. Jsem člověk realista. Stárnu. A tudíž není možné, abych užívala jedny léky až do konce svých dnů. Podrobnosti jsme domluvily okamžitě.
Pak už jen stačilo poprosit koordinátorku pečovatelů o mimořádnou, na poslední chvíli domluvenou, pochůzku. V domluvený den se objevila pečovatelka. Vysvětlila jsem, co je třeba.
Za nějaký čas se vrátila a spustila všechny informace, které získala. Měla jsem pocit, že jsem hluchá. Byla jsem v šoku. Vnímala jsem změnu výrazu vlastní tváře. Je to zvláštní věc. Zalitovala jsem, že se nemohu vidět v zrcadle. Pobavila bych se. Vím to zcela jistě. Ale vzápětí jsem se začala smát. Tušila jsem, co mě čeká. A nemýlila jsem se.
Jakmile jsem nové léky začala druhý den užívat, změnil se mi rytmus dne. Většinu denního času jsem trávila na oné místnosti. Jak se kulantně říká na dvou nulách. Den se mi tím opět o něco zkrátil. Co bych dala za to, kdybych ho mohla natáhnout. Ale to nelze. Bohužel.
Nejprve jsem si povzdechla a říkala jsem si, že je to za trest. Abych nezlobila. Nevystrkovala růžky. Ale pak mě napadla ještě jedna věc. Vidím, jak jsi nedočkavý. Tak ti to celé dopovím. Ještě chvíli poslouchej!
Napadlo mě, že bych mohla požádat o nový výměr na nájem bytu. Protože v oné místnosti trávím momentálně opravdu nejvíce času. Proč bych měla platit celou plochu bytu. Naprosto zbytečné. Potřebné bych si mohla přestěhovat tam. Zatím netuším, jestli se vše ještě někdy vrátí do normálu. Ale jsem optimista. A proto doufám.
Jsem si vědoma, že jsem tě tentokrát překvapila. Možná i zaskočila. Omlouvám se. Ale taková je moje realita. A já ti vždycky vyprávím jen o ní.
I na tuto situaci se musím dívat s humorem. Nic jiného mi totiž nezbývá. Jinak by mě kleplo. Nebo bych se mohla rovnou oběsit. Ale i na to bych potřebovala pomocníka. A něco podobného nemám zatím v plánu. Ať už je to s pomocníkem nebo bez. Rozumíš, kamaráde?
