Deníčku můj, už dlouho vím, že jsi nejen dobrý přítel, ale hlavně posluchač. A z toho důvodu jsem si jista, že si pamatuješ mou nedávnou zmínku o smutku. Ten trvá. Mám ho hluboko uvnitř. A nejen to. Mám v sobě i bolest.
Rozhodla jsem se, že ti o tom budu vyprávět právě dnes.
Původně jsem ti chtěla vyprávět něco jiného. Měla jsem to skoro vymyšlené. Ale nejde to. Bolí to. Všechno je ještě příliš čerstvé.
Chci to ze sebe dostat ven. Abych získala potřebný odstup a případně se dokázala na vše podívat trochu jinýma očima. Potřebuji k tomu trpělivého posluchače. A tím nejvhodnějším jsi pro mě jen ty sám. Nikoho lepšího zatím neznám.
Ale mám velké obavy, že nebudu dostatečně objektivní. Určitě budu hodně zraněná. Bolavá. Vím to. Je to tím, jak mě to trápí a bolí. Takovou reakci jsem totiž nečekala. Zaskočilo mě to. Dokonce jsem se přistihla, že se na sebe zlobím. Protože jsem na danou skutečnost nepřišla mnohem dříve. Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!
Ze své několikaleté školní docházky mám už jen jednu kamarádku. Donedávna mě to těšilo. Občas to dokonce vyvolalo i lehký úsměv na tváři. Chodila jsem do škol pro handicapované. Za mého dětství nebyly takové možnosti jako jsou dnes. Ale o tom to dnes určitě nebude. I když o škole vlastně také. S mou dlouholetou kamarádkou se známe víc jak čtyřicet let. Jsme spolu v kontaktu. Víme o sobě. Nejprve jsme spolu udržovali telefonický kontakt. V průběhu posledních přibližně deseti let mě se svými přáteli navštívila doma. Předtím jsme se neviděly tak třicet let. A v posledních několika letech jsme spolu začaly komunikovat dokonce elektronicky. Znovu jsem si uvědomila, jaký je kamarádka bojovník. Byla jsem hrdá na to, že ji znám.
Důvod k tomu rozhodně byl. Obě jsme vozíčkářky s diagnózou DMO. Ale ona je stoprocentně závislá na pomoci druhých lidí.
Nyní mám velké obavy, že naše dlouholeté přátelství skončí. A to jen proto, že jsem vyjádřila nesouhlas. Vlastní názor.
Před časem mě sama upozornila na své aktivity na veřejnosti a v rozhlase. To už jsem dávno věděla o jiných aktivitách. Různá školení a osvěta. Poradenská pomoc ostatním. Byla jsem velmi potěšena. A hlavně zvědavá. S upozorněním na její aktivity jsem byla současně požádána o vyjádření názoru. S tím, že jí můj názor velmi zajímá. záleží jí na něm. Dva rozhovory jsem si poslechla s velkým zájmem a patřičnou zvědavostí.
I když na ten druhý jsem byla upozorněna až o Vánocích. Už při našem telefonickém rozhovoru jsem se zmínila o tom, že její tvrzení o pečovatelích nejsou pravda. ‚Dokonce dodala, že pečovatelská služba jako taková je chyba systému. Okamžitě jsem vyjádřila nesouhlas. Já si to totiž nemyslím.
A na základě tohoto rozhovoru se mezi námi rozpoutala čilá mailová komunikace. Pestrá výměna názorů a postojů.
Ve svém prvním rozhovoru tvrdila, že pečovatel nedělá to, co klient požaduje. Vždy si to udělá podle svého. Proto jsem se tázala, z čeho tak usuzuje. A co tedy dlouhé roky dělaly zastřešující organizace handicapovaných, že osobní asistence na venkově téměř neexistuje. Na tyto dvě otázky jsem odpověď prakticky nedostala. Vlastně ano. Ale k tomu se vrátím příště.
Klíčovou větou pro naší další výměnu názorů se stala už jen jedna věta. Na její sdělení o pečovatelích jsem reagovala slovy: Tvá slova jsou lež. Napsala jsem to první, co mě napadlo a ani zdaleka jsem netušila, co rozpoutám. jakou lavinu vlastně spustím.
Obratem jsem se dozvěděla, že ji osočuji a napadám a mám si dát pozor na slova, protože ona nikdy nelže. Byla jsem z toho v šoku. Nějak jsem nechápala, co se stalo. Nenapadlo mě, že bych nemohla být naprosto bezprostřední. Už z toho důvodu, že se známe tolik let. Do té doby jsem si myslela, že se známe velmi dobře. Jaký omyl. Okamžitě jsem zdůraznila, že jsem se jí svými slovy nechtěla nijak dotknout. Ale pokud se tak stalo, tak se omlouvám. Nebyl to záměr. Ujistila jsem ji, že máme každá na své názory a postoje právo. Ale problematika je hodně široká a nelze to zobecnit.
Naše korespondence byla opravdu bohatá. Nebudu zacházet do podrobností. Už tak jsem toho pověděla dost.
Byl mi nabídnut prostor pro diskusi. Odmítla jsem. Sdělila jsem i důvod. Napsala jsem doslova: „Cítím se jako blbec, kterého je neustále třeba poučovat o tom, jak ten svět funguje...“. Na to už jsem odpověď nedostala. Důvodů k mlčení může být více. Nejen naše vzájemné nepochopení. Nebo je to třeba opravdu ten zásadní konflikt. Momentálně nevím. Jedním z důvodu mlčení může být i její pracovní vytíženost a každodenní starosti.
Jsem si velmi dobře vědoma, že to má v životě mnohem složitější než já. Znám ji dlouhé roky, tak o tom něco vím. Za roky našeho přátelství jsme propovídaly mnoho hodin. Vždy, když se mi omlouvala za nedodržení slibu nebo se mi podařilo ji vyrušit v nepříjemných situacích, uklidňovala jsem ji. Uklidňovala jsem ji a ujišťovala, že se nic neděje. Protože vím, jak to má složité. A vlastně jsem jí podobná slova říkávala ještě nedávno. Abych ji uklidnila před zbytečnými výčitkami. Před časem jsme spolu uzavřeli takovou nepsanou dohodu, že počkám, až se mi ozve sama. V době, kdy se bude cítit celkově dobře. Nebude muset nic řešit.
Celé toto přetahování se o slovíčka a názory mě vrátilo o těch čtyřicet let zpět. Vzpomněla jsem si na své začátky v novém prostředí a mezi novými spolužáky.
Ve třídě jsme byli mladí lidé z celé republiky. Dohromady osmnáct mladých osobností. Navíc s různými typy znevýhodnění. Lidé chodící i vozíčkáři. Necítila jsem se tam vůbec dobře. Nemohla jsem si zvyknout. Trvalo mi to skoro celý školní rok. Cítila jsem se velmi osaměle. A to i přesto, že jsem byla už životem trochu otlučená. Myslím, že jsem velmi rychle získala nálepku outsidera. Nikdy jsem do kolektivu pořádně nezapadla. Neměla jsem to jednoduché ani u profesorského sboru. Byla jsem zaškatulkována. Zařazena do určité skupiny lidí a neměla jsem sílu ani motivaci s tím vším něco provést. změnu jsem snášela velmi špatně. Zůstalo mi to dodnes.
Jediný člověk, ke kterému jsem si našla docela rychle cestu byla blonďatá vozíčkářka. Možná to bylo i tím, že mluvila česky. Nebylo pro mě problém pomáhat jí v nějakých drobnostech. Brala jsem to jako naprostou samozřejmost. Mnoho let jsem byla zvyklá pomáhat slabším. Těm více postiženým. S blonďatou kamarádkou jsme trávily mnoho času. Už ve škole si získala mou důvěru a léty i obrovský obdiv.
Ale abych se konečně dostala k tomu, proč ti to vlastně všechno vyprávím. A znovu tak zeširoka. Ráda ti to dovyprávím. Tak ještě chvíli poslouchej!
Snad každý člověk, který prošel školou potkal několik učitelů, kteří ho měli nebo neměli rádi. Je to přirozené. Já jsem měla takového „nepřítele“ v profesorce „hloupého“ zeměpisu. Už nevím, jestli to bylo dáno vztahem učitel, přesněji, profesor-žák. Nebo jsem se ten předmět prostě jen odmítala učit. Ale jelikož se znám dost dobře, tak nevylučuji ani to druhé. Antipatie vůči mně tehdy nešlo přehlédnout.
Na konci školního roku se počet žáků naší třídy dosti podstatně zmenšil. Zcela jistě jsem mezi ty, kteří školu opustí, měla patřit i já. Toho jsem si byla vědoma už tenkrát. Mohla jsem tam zůstat právě na přímluvu mé kamarádky. Vím, proč to říkám. Doplnit si mezery a pokračovat ve studiu až k maturitě.
Teprve nyní jsem pochopila, kde je problém. Kde je zakopaný pes, jak se říká.
Pochopila jsem to, když jsem vyjádřila nesouhlas. Ani nevíš, jak ráda bych se mýlila. Ale něco ve mě mi říká, že mám pravdu. Když před mnoha lety za mě tolik bojovala, nedělala to kvůli mně. Jen kvůli sobě. Aby mohla naplnit své sny. Posloužila jsem jen jako tzv. „užitečný idiot“. Nechtěla v tom třídním kolektivu zůstat sama. Posloužila jsem k tomu, aby si mohla něco dokázat. Když jsem si to nedávno uvědomila, věř, že to opravdu hodně zabolelo. A budu potřebovat dlouhý čas, než se ta rána zacelí. Ale jakmile jsem to pochopila, pomyslné kostičky do sebe dokonale zapadly. Signály, že něco podobného v sobě má, jsem měla už dříve. Jen jsem si to celé nechtěla připustit. Natož abych si byla vědoma toho, že se to týká i mě samé.
Kamarádka si vzala můj nesouhlas příliš osobně. Jako mnoho jiných, které znám. Svým vyprávěním ji nechci ani nijak soudit. V jejích botách nechodím. Potřeba neustále něco dokazovat sobě i druhým je její způsob obrany. Vzhledem k tomu, že ji znám tolik let, obdiv zůstal. Nevím, jestli bych sama dokázala to, co ona. Jen ta důvěra se vytratila.
Dnes by se mi určitě nic podobného nestalo. Mám mnoho zkušeností a vím, jak se bránit.
Často říkávám, že se mám od každého člověka něco naučit. Jinak tomu není ani tentokrát. Tato zkušenost byla důležitá. Důležitá v tom, abych si uvědomila, že se tento způsob jednání týká všech lidí. A to bez rozdílu. I jakékoli menšiny. A lidi handicapované nevyjímaje. Necítím zášť ani závist. Nejsem zahořklá. Jen je mi to hrozně líto.
Tobě nemám důvod lhát. Jen už bych se na ten svůj příběh ráda podívala z trochu jiného úhlu. A nejde to. Mám pocit, že se stále točím v kruhu a zůstávám na místě. Ale nebudu tlačit na řeku. Ta přece teče sama. Já potřebuji jen ten čas. Nic jiného. Protože momentálně fňukám. Ale zároveň dobře vím, že to obě děláme tak, jak nejlépe umíme.
Tentokrát ti děkuji za obrovskou trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!
