Spokojenost?

Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Právě naopak. Myslím na tebe dlouho. Od návratu z nemocnice. Byla jsem tam nekonečných sedm týdnů.

Nevěřil bys, jak se mi po tobě stýskalo.

O témata není nouze. Mám stále z čeho vybírat. Každý den se setkávám s lidmi. Nevyčerpatelná studnice inspirace.

Nové vyprávění jsem za těch několik týdnů začínala nepočítaně. Stále to není ono. Mám pocit, jako bych to svoje klubko slov a vět rozmotávala za špatný konec. Vše se mi zdá tak těžkopádné.

Aby toho nebylo málo, pletou se mi prsty. Nechtějí poslouchat. Moje myšlenky jsou rychlejší.

A to ani nemluvím o tom, jak rychle mi ubíhají hodiny a dny. Na můj vkus až příliš rychle.

Neprozradila jsem ti o čem by to mé vyprávění mohlo být… A ty už jsi tak nedočkavý. Tak poslouchej!

Myslím, že už si dovedeš docela dobře představit, kolik se mi toho honí hlavou. Hodně. Však to znáš. Nebyla bych to já.

Mnohokrát jsem si říkala, že už vše stačí vysypat na ten pomyslný papír a bude hotovo. Byla by to pravda. A to i přesto, že bych nad tím svým vyprávěním trávila nějaký čas. A ono nic. Nešlo to. Vhodná slova nepřicházela…Až teď.

Nebude to žádný z mých zážitků. Ani myšlenkových pochodů. Úvah.

Možná tě překvapím. A nejen tebe. Sebe především.

Po nějaké době jsem se setkala s kamarádkou. Neviděly jsme se dlouhé měsíce. Naposledy někdy začátkem podzimu.

Měly jsme o čem povídat. Vzájemně jsme si sdělovaly nejen zážitky, ale i trápení. Vše, co nás za ten čas potkalo.

Během rozhovoru jsem si uvědomila, jak jsem spokojená. Mnohem intenzívněji na mě vše dolehlo v noci. Nemohla jsem spát.

S oblibou říkávám, že v tu dobu tzv. „čumákuju“ do tmy. A to nevidím…

Když jsem si tu svou spokojenost plně uvědomila, málem mě to porazilo. Měla jsem v tu chvíli štěstí, že jsem ležela v posteli. Děkovala jsem za ni. A to poslední dobou postel doslova nesnáším.

Důvod k takovému postoji mám. Paralyzuje mě. Omezuje mě v mých aktivitách. Bolí mě z ní celé tělo. Dá se říci, že je to můj úhlavní nepřítel.

Je mi jasné, že v ní jednou budu trávit celé dny. Ale jsem přesvědčena, že na něco podobného je ještě dostatek času.

Opravdu mě ta moje spokojenost zaráží. Nevím, kde se to ve mně vzalo.

Pochopila jsem, že mi osobně k tomuto pocitu stačí velmi málo. Jakýkoli příběh, pár přátel a dobrých lidí kolem sebe.

A k tomu ještě trošku svobodného prostoru ve svém bytě. Tedy čas, kdy mohu být jen sama se sebou. O samotě. Miluji ji. A hlavně potřebuji.

S rostoucí pomocí se mi ta moje pomyslná svoboda ukrajuje. Hodně a často se za to zlobím.

Naprosto zbytečně.

Neměla jsem a nemám jednoduchý život. Neustále musím překonávat nějaké překážky. Bylo to tak vždy. Nestěžuji si. Jen konstatuji. Každý člověk má za sebou nějaký příběh. Nejsem výjimkou… O všechno jsem musela tvrdě bojovat.

Byla jsem velmi netrpělivá a hádavá. Určitou netrpělivostí trpím i dnes.

Proto vůbec nechápu, kde se ve mně vzala ta velká dávka spokojenosti.

Připadá mi, že jsem divná. Jsem spokojená s tím, co mám a co můžu. Nic mi nechybí. Jsem spokojená s tím, co mi dovolí můj malý velký prostor a má omezení.

Zkrátka je to tak, jak říkám. Do tohoto světa se nehodím. Je mi to jasné už dlouho. Jsem prostě podivín.

Netrápím se tím, že přátelé a známí chodí, vidí, cestují. Když se s nimi potkám, doslova dychtím po jejich vyprávění. Po debatě. Jsem jako to malé dítě. Zvědavá a zvídavá zároveň. Na všechno se zeptám. V duši jsem pořád tím malým dítětem.

Mám důvod ti to všechno vyprávět. Možná i trochu kostrbatě. Neučesaně. Ale momentálně to jinak neumím. Vysvětlím.

Vyprávím ti o své spokojenosti. Je to pravda. Nemám důvod lhát. Ale i tak cítím veliký dluh. Dluh pokory a vděku.

Někdy mám pocit, že beru vše za příliš samozřejmé. Tak samozřejmé to ale není.

Dobře vím, že už jsem tu nemusela být. A to dávno před tím, než jsem zjistila, že jsem vážně onemocněla. Mám ten svůj příběh totiž velmi barevný. Ale krásný zároveň.

Nedávno jsem si v jedné krizové situaci kladla otázku, proč jsem se vlastně narodila… Odpověď jsem hledala společně s kamarádem. Nemocničním kaplanem. Na konci našeho rozhovoru jsem konstatovala, že kdybych na tom světě už neměla být, tak tady nejsem. On jen dodal, že jsem si na otázku odpověděla sama.

Ale zdá se mi, že mé spokojenosti něco chybí. Vím, co to je. Vděčnost a pokora. Nemluvím o tom. Svou vděčnost neprojevuji hlasitě. Je tichá. Stejně jako ta pokora. Proto ten pocit jakéhosi dluhu a nedostatečnosti. Nesu si to tiše v sobě. Jinak to neumím.

Zkusím se nad tím zamyslet.

Nechci se cítit jako dlužník.

Pro svůj vnitřní pocit mohu zcela jistě něco udělat. Přestat si vyčítat.

Už proto, že jsem Stvořitelem přijata bezvýhradně. Taková, jaká jsem. Bolavá, šťastná, vystrašená, bezradná.

Se vším, co si v sobě nesu. Nejen selhání, ale i ta malá vítězství…

Vím, že mě to bude něco stát. Ale ty mi určitě budeš držet palce. Jsi přece můj nejlepší kamarád.

No, a já jsem si tentokrát myslela, že to nebudou žádné myšlenkové pochody a úvahy. A ono to bylo právě naopak. Tak vidíš…

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde! Snad to bude mnohem dříve.