Spěch

Deníčku můj, jedno ti povím. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Zanedlouho budeme znovu psát nový letopočet. Připadá mi, jako by se něco podobného odehrálo teprve včera.

A to ani nemluvím o tom, jaký je ten „můj“ čas. Poslední dobou mám pocit, že je stále rychlejší. Bohužel. nevím, čím to je. Možná i tím, že stárnu...

Ale je fakt, že pokud si právě tohle uvědomím, je to pro mě určitý signál. Signál k tomu, abych ti znovu vyprávěla. Protože už nastal čas. A já opětovně cítím, jak moc mi chybíš. Jako každý dobrý přítel. A tím ty už přece dávno jsi.

Tentokrát jsem pro tebe měla vyprávění vymyšlené. Stačilo ho jen vysypat na ten pomyslný papír.

Rozhodla jsem se docela jinak. Znovu mě zlobí prsty. Jsou mnohem pomalejší než myšlenky. Proto jsem usoudila, že se nechám překvapit, co slina na jazyk přinese. Uvidím, kam se budou ubírat právě ty myšlenky. Jak se s tím vypořádají neposlušné prsty.

Dnes budeme zvědaví a nedočkaví dva. Tak mi drž palce a dobře poslouchej!

Není to tak dávno, co jsem měla domluvené setkání na určitou hodinu. Moc dobře jsem věděla, co pro jeho zdar musím udělat. Brzy vstát. A to se i podařilo. Brzy vstát, aby bylo vše tak, jak má být.

Jsem na časné vstávání zvyklá. Chtěla jsem být hotová včas. Chtít můžu. Otázka je, jestli se tak opravdu stane.

S každou nově ohlášenou celou hodinou jsem měla pocit, že čas běží stále rychleji. O to víc jsem spěchala.

Ovšem není spěch jako spěch. V mém případě to není o tom, jak zdravý člověk zaspí a dokáže v pěti minutách vypadnout z domu.

V mém případě je to jen o mé hlavě. Stále dokola jsem si v onen den opakovala, jak spěchám a nestíhám...

Jak se čas postupně krátil, o to bylo vše naléhavější. Hlas se ozýval stále silněji. A právě před několika dny jsem takto stresovala sama sebe. Čím blíže byla domluvená hodina a tím pádem i samotné setkání, měla jsem pocit, že ten zpropadený čas běží stále rychleji.

Někdy se mi dokonce zdá, že ty pomyslné hodinové ručičky posouvám dopředu sama. Svými myšlenkami. Netrpělivostí.

Dovedu si představit, co se ti teď asi honí hlavou...

Samozřejmě, že ti objasním, proč ti to vlastně vyprávím. Tak ještě chvilku poslouchej!

Podobná situace není neobvyklá. Právě naopak. Je téměř každodenní. Nechodím. Nevidím. Stárnu. Ubývají mi síly. A když nejvíc spěchám, tak se do všeho mnohem víc zamotám. Sama si vše ještě zkomplikuji. Něco důležitého hledám. Začnu zmatkovat při oblékání. To je: dlouho hledám, jak si vše správně obléct, i tak obléknu něco špatně... Ale třeba budu mít jednou kapičku štěstí... Kdo ví.

 Nejhůře se oblékají ponožky... Jedna občas i patou nahoru.

A nedávno jsem trpěla stejnými pocity a hlavou běhaly stejné věty. Dokonce jsem se dostala do fáze, kdy jsem se na sebe už zlobila.

Najednou jsem se zastavila a začala jsem se smát. Uvědomila jsem si, že jsem na tom stejně jako malé dítě. I ono prožívá stejné pocity. Potíže. Jen je v tom jeden podstatný rozdíl. Dítě se to vše postupně učí. Narozdíl ode mne. Já už to dávno umím. Jen bylo třeba najít jiný systém.

Každým vyprávěním si uvědomím nepatrný detail. A nejinak je tomu i dnes.

Tím svým spěchem nikdy nic neuspíším. Právě naopak. Ale důležitý je výsledek. A to ten, kolik toho sama ještě zvládnu. A bez jakýchkoli karambolů. A je jedno za jakou dobu.

I tentokrát to, pochopitelně, dobře dopadlo. Všechno jsem nakonec zvládla. Jako vždy. A to je skvělé.

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe znovu někdy příště, kamaráde!